Na společné cestě
4. neděle postní
Důležitost jasného vidění a rozlišování
Sestry a bratři v Kristu,
Shakespeare si ve svých komediích, ať už v Mnoho povyku pro nic, Dvanácté noci nebo ve většině svých dalších komediálních děl, utahuje z naší zdánlivě nekonečné schopnosti zaměňovat to, co vnímáme, a smysl, který si z toho děláme, za skutečnost, jaká je. Všímá si, jak často klameme sami sebe i jeden druhého, často nevědomky. Pýcha a domýšlivost, předsudky a domněnky založené na minulých nebo částečných informacích, slepé skvrny v sebeuvědomění a neschopnost přesně číst záměry či motivace druhých... Naštěstí Shakespearovy komedie obvykle končí humorným divadelním odhalením pravdy, usmířením, svatbou a vše dobře dopadne. 
Škoda, že celý svět není tak veselou scénou, a ve skutečnosti, když vedoucí představitelé vykonávají svou autoritu, zatímco pracují v oparu mylné zaujatosti, domněnky nebo špatného úsudku, jsou výsledky někdy spíše tragické než komické. 
V celém Janově evangeliu jsme vybízeni k rozjímání o naší vzdálenosti od pravdy, tj. od skutečnosti, jaká je, natož od Pravdy, zkušenosti plného zjevení Ježíše jako Krista. A v úryvku z 9. kapitoly Janova evangelia o uzdravení muže, který se narodil slepý, jsme vzati na shakespearovskou exkurzi o tom, jak může chybné vnímání a úsudek zhoršit kvalitu rozhodnutí a jednání. 
Nejprve jsou učedníci pokáráni za to, že se uchýlili ke konvenčnímu myšlení, že utrpení, a v tomto případě slepota, je známkou morální viny tohoto muže nebo morální viny jeho rodičů. Toto přesvědčení, běžné v Ježíšově době, a dokonce i v té naší, které viní oběť z její vlastní nešťastné situace, je pravým opakem pravdy a jeho uzdravení bude vlastně Božím prostředkem, jak tuto pravdu vynést na světlo.
Dále sousedé, kteří tohoto muže znají celý život, nemohou uvěřit, že by to mohl být tentýž člověk. Nedokážou si představit, jak mohl být uzdraven, a zdá se, že si nedokážou tohoto změněného muže srovnat s člověkem, kterého znali. Jak často se snažíme přijmout někdy radikální změny, kterými lidé v životě procházejí, když rostou, učí se, uzdravují a dospívají?
Pak na scénu vstupují farizeové. Pozorují skutečnost a uznávají, že muž nyní vidí, ale nemohou přijmout, že to byl zázrak od Ježíše, kterého odmítají kvůli práci v sobotu. Nedokážou vidět dál než za úzkou škatulku, do které Ježíše zařadili, protože ho považují za rouhače a kacíře. Jak často zařazujeme lidi do škatulek a odmítáme jim přiznat jejich dary, jejich úspěchy, protože je známe a známe hranice jejich hodnoty?
Je neuvěřitelné, že i rodiče slepce mají problém poctivě vypovědět o tom, čeho byli svědky, protože se bojí, co by se jim mohlo stát, kdyby je jejich náboženské autority odmítly. Jak často je naše vnímání či zobrazení skutečnosti vynucováno naším strachem nebo touhou zapadnout a nedělat vlny?
Nakonec je velkou janovskou ironií, že je to právě slepec, kdo díky své víře jasně vidí, kdo je Ježíš, a uctívá ho jako Mesiáše. 
Co si o tom myslíme jako vedoucí pracovníci, jako lidé, kteří mají zvláštní odpovědnost za to, aby se zabývali skutečností takovou, jaká je, aby ji co nejlépe rozeznávali bez přílišných předsudků, náklonností nebo obav? Jsme přece jenom lidé a dokonalý úsudek je nad naše síly, ale s Boží milostí jsme schopni vidět s větší upřímností, s menší zaujatostí vůči sobě samým a můžeme se pak lépe rozhodovat. Podobně jako muž, který se narodil slepý a přišel k pravdě/pravdě, věříme v toho, kdo nám může pomoci vidět a rozlišovat také.

S vámi na Cestě,
David a tým rozlišujících vedoucích
https://us18.campaign-archive.com/?u=c036a4bd9f4ba7b4161c0d982&id=b74bfadcbf