Evangelizace mladých

Mládež byla Pierrovou první starostí. Byl si vědom velké propasti mezi církví a mladými, kteří žili v stále rozdílném světě. Nicméně tuto propast nepovažoval za nepřekročitelnou a chtěl přispět k tomu, aby se zmenšila. Mezi mladými byl jako ryba ve vodě. Přicházeli k němu se svými těžkostmi, hledali u něj radu nebo se mu přišli svěřit s nějakým svým nápadem. Velikost Pierrova ducha byla v tom, že už od roku 1972 přijímal mladé lidi, které ovlivnily studentské bouře ve Francii v roce 1968, a dokázal si udržet kontakt s mladými lidmi až do své smrti. Rozuměl jim, protože je měl rád.

V jednom velkém městě ve Francii uspořádala malá skupinka gymnazistů z komunity za pomoci otce jednoho z nich, který byl středoškolským profesorem, evangelizační misii v jedné státní škole. Získali k tomu souhlas jejího ředitele, i když to nebylo snadné. Ale museli najít ještě nějakého kněze, který by zpovídal. Obrátili se na biskupství. Šli od jedněch dveří k druhým, až se ocitli u generálního vikáře. Když mu přednesli svou prosbu, usmál se a řekl: „Ale ta škola přece není daleko odsud. Tak mi ty, kteří se budou chtít vyzpovídat, prostě pošlete sem a já je vyzpovídám. Myslím, že na to budu stačit sám.“

Skupina mladých začala chodit z jedné třídy do druhé a přinášeli svědectví. Studenty, kteří se chtěli vyzpovídat, posílali na biskupství. Generální vikář pracoval ve své kanceláři. Tu někdo klepal na dveře. Tak vyzpovídal jednoho, pak druhého a třetího, jenže stále nebyl konec. Trochu ho to překvapilo, a tak vstal a podíval se z okna. Na dvoře se mezitím udělala fronta! Musel zavolat na pomoc spolubratry.

Druhý den skupina navštívila se svým svědectvím další třídy. Někteří studenti byli rozhodnuti proti ní vystoupit, ale jaké bylo jejich překvapení, když se svědectvím přišli jejich kamarádi, kteří byli den předtím osloveni a přijali svátost smíření!

Metoda evangelizace skupinami mladých nesla dál ovoce. Později se do této práce vnesl systém v rámci misií Mezinárodní evangelizační školy.

V Combloux zahájil Pierre evangelizaci na sněhu. Sdružení „Les Foyers de Culture“, založené jedním starým bratrem dominikánem, poskytlo komunitě Emmanuel velkou chatu v Savojských Alpách. Tak se začalo s týdenními lyžařskými pobyty s názvem „Lyže, odpočinek, chvály“. Na programu bylo celý den lyžování a večer se konal radostný program ukončený svědectvím a písněmi chval. Animátoři se snažili o přirozený osobní kontakt s každým účastníkem a mnozí z nich se tímto způsobem setkali s Pánem. Postupem času se metoda zdokonalila. Farář v Combloux našel zalíbení v písních, které se zpívaly při jeho mši každý den, a zasněžené svahy často slýchaly nepřerušený zpěv chval po celé délce lyžařského vleku.

Na Květnou neděli roku 1985 pozval papež Jan Pavel II. do Říma mladé z celého světa v rámci Mezinárodního roku mládeže. Na rozdíl od jiných zemí se tam Francouzi nechystali. Pierre se rozhodl se souhlasem komunity risknout to a něco podniknout. Během dvou měsíců se připravila pouť komunity Emmanuel, která do Říma přivedla více než 3 000 mladých lidí. S přípravami se začalo pozdě a nebylo to snadné. Všechna volná místa ve Věčném městě už byla obsazená a musely nastoupit pravé diplomatické divy, aby se dostalo i na Francouze. Setkání v Římě bylo časem nezapomenutelné milosti. Mladí nocovali na chodbách paláce svatého Kalista, který je jinak sídlem velmi vážených vatikánských institucí. Liturgie z Paray-le-Monial dělala zázraky jak při setkáních francouzských účastníků v kostele Santa Maria Maggiore, tak na svatopetrském náměstí, kde Charles-Éric Hauguel animoval o Květné neděli mši, jíž se zúčastnilo 300 000 osob.

V pondělí se mladí Francouzi rozdělili do čtyřiceti evangelizačních skupin, které procházely Římem a nakonec se všichni sešli na svatopetrském náměstí, aby poděkovali Pánu a přednesli svá svědectví 64. Když je uslyšel papež Jan Pavel II., otevřel okno a povzbudil je, aby šli na misie k dalším mladým lidem. Nastalo ohromné nadšení!

Na zpáteční cestě byla v autobusech úplně jiná nálada než cestou do Říma. Těch několik kněží, kteří s nimi jeli, přecházelo celou cestu z jednoho autobusu do druhého a zpovídali. Bylo mnoho svědectví o obrácení, uzdravení a nejrůznějších proměnách. Vypráví o tom Jocelyne Bathfieldová z ostrova Mauritius, která se později provdala za Francouze Gillese Malartra:

„Doprovázela jsem dva autobusy mladíků+ z ulice vypravené z Normandie společně s řeholní sestrou, která je dala dohromady. Cestou do Říma zpívali hrozné odrhovačky. V Římě trávili čas po všelijakých kavárnách a tak podobně. Vlastně ani nevím, co tam celou tu dobu dělali. Na zpáteční cestě byla atmosféra stejně veselá – a stejně pohanská jako na začátku. Už jsem nemohla dál. Nakonec si mi podařilo najít v jednom autobuse mladíka, který se vyzpovídal a obrátil. Už jsme byli zpět ve Francii, blížili jsme se k Dijonu. Napadlo mě požádat ho, aby ostatním v autobuse pověděl, co v Římě prožil. Poprvé nastalo ticho, něco se stalo. Když jsme udělali zastávku, bavili se mladí z druhého autobusu s kamarády z prvního a byli překvapeni jejich změnou. Když jsme opět vyjeli, přednesl mladík svoje svědectví v druhém autobuse. Zbytek cesty proběhl v modlitbách a zpěvu chval. Když jsme přijeli do Normandie, řekli kluci řeholní sestře: ’Příští rok musíme vzít i kámoše.‘“

Všechny tyto výsledky byly velkým překvapením. Dokazovaly, že mladí mohou prožít hluboké setkání s Pánem, pokud se jim věnuje pozornost. Ale nebylo možné zůstat jen u toho.

Ostatně nebyla snad nečekaná výzva papeže k evangelizaci mladých potvrzením charismatu komunity Emmanuel?

O svátku Nanebevstoupení Páně v roce 1985 se vydalo asi padesát mladých lidí do Croix-sur-Ourcq, poblíž Château-Thierry, spolu s Pierrem Goursatem a Géraldem Arbolou. Byla tam Béatrice Durrande, Yves le Saux, Charles-Éric Hauguel a Dominik Rey. Po celonoční adoraci společně složili modlitbu mladých k Ježíši. Byla to modlitba zasvěcení Ježíši za spásu mladých lidí na celém světě. Rozhodli se nabídnout tuto modlitbu zasvěcení těm, kdo budou mít zájem, a přidali k ní několik konkrétních myšlenek na křesťanskou cestu životem. Na konci víkendu se přijímaly první závazky Mladých pro Ježíše. Byli mezi nimi mladí z několika zemí, především z Německa.

Milost Mladých pro Ježíše se šířila jako oheň. Béatrice Durrandová o tom říká: „Jako bychom prožívali větu svatého Ludvíka Marii Grigniona z Montfortu: ’Budou hořícím ohněm Pána a rozšíří oheň jeho lásky všude.‘“

Mladí pro Ježíše nepřijali nějaké struktury ve formě hnutí+. Byl to spíš duch povzbuzování, byl to „oheň“. Jednoduše se navrhlo, že se budou scházet příležitostně v menších fraternitách, aby se vzájemně povzbuzovali k věrnosti svým závazkům a k evangelizaci. V roce 1988 přijalo závazek „Mladí pro Ježíše“ více než 18 000 mladých lidí v patnácti zemích a začalo tak zapálení dnešní mládeže v Duchu svatém.

Řím ukázal, že poutě jsou významným prostředkem evangelizace mládeže. Proto se uspořádalo několik regionálních poutí, ve Francii v kraji Ardèche k hrobu svatého Františka Régise v La Louvesc; v Provenci na poutním místo zasvěcené svatému Josefovi v Contignac; poblíž Toulouse k hrobu svatého Germaine v Pibracu; poblíž Bordeaux na mariánské poutní místo Verdelais. V Paříži se konala pouť k Panně Marii zázračné medaile; v Bretani na kopci Kalvárie, kterou vybudoval otec z Montfortu. V Belgii se uskutečnila pouť v Beauraing, připravená ve spolupráci s hlavními hnutími mladých v zemi. Při první pouti se stalo, že průvod mladých zablokoval automobil. Muž, který z něj vystoupil, se usmíval, všichni ti mladí, kteří zpívali písně, vzbudili jeho pozornost, a proto se zeptal: „Co tady děláte? Kam jdete?“ Byl to belgický král Badouin, který jim milerád poskytl interview. Poutě se konaly i v Německu, v Itálii a v Portugalsku, celkem se jich zúčastnilo mnoho tisíc mladých lidí.+

V roce 1986 uspořádali Mladí pro Ježíše společné setkání v Lurdech, sešlo se 6000 účastníků. Pro mnohé to bylo vylití Ducha svatého, a to i pro mnoho rodin z komunity Emmanuel, které tam měly službu. Letadlo, v němž do Lurd letěla jedna skupina z Paříže, bylo svědkem improvizované evangelizace právě o Velikonoční neděli. Yves de Boisredon, který v té době studoval v semináři, popřál se souhlasem hlavního pilota do mikrofonu všem cestujícím radostné Velikonoce ve světle Zmrtvýchvstalého Krista. Jedna letuška poprosila o modlitbu, uskutečnila se uprostřed hlavní chodby v letadle. Rozdávaly se zázračné medaile. Letadlo přistálo ve velmi neobvyklé atmosféře, v naprostém souladu s velikonočními svátky.

Téhož roku ve dnech 4. – 7. října přijel do oblasti Lyonu papež Jan Pavel II. Kromě Lyonu navštívil Taizé a 5. října též Paray-le-Monial. Na 15 000 mladých lidí vyrazilo 4. října 1986.+ na noční pochod do Paray, aby se na návštěvu papeže připravili společnou modlitbou.

Z mnoha svědectví, jež Pierre dostal z této evangelizace i v době, kdy již nebyl moderátorem, a znamenala pro něj velké povzbuzení v modlitbě a oběti, uvádíme jedno velmi prosté, která napsala jedna maminka: „Naše dcera se v Paray zapojila do aktivity ’Mladí pro Ježíše‘ a od té doby každý den žádá, abychom všichni zachovali v domě deset minut ticha. Zpočátku jsem to nechápala. Ale postupně jsem viděla, jak se dcerka mění. A zeptala jsem se jí na to. Vysvětlila mi, že se modlí, že pravidelně chodí ke zpovědi a na mši. Pokusila jsem se o to i já a také můj život se naprosto změnil.“

Při tomto prudkém růstu přišla zcela přirozeně myšlenka uspořádat v Paray zvláštní setkání pro mládež. Tak se v létě roku 1985 konalo první Mezinárodní fórum mladých. A rok od roku na ně jezdí více účastníků.+

64 Každý den docházelo mezi mladými k velkému počtu konverzí a zázraků. To se přirozeně stalo zdrojem radosti, chvály a svědectví.

Bernard PEYROUS a Hervé-Marie CATTA, OHEŇ NADĚJE. Pierre Goursat, zakladatel komunity Emmanuel

str 82-85

https://www.emmanuel.cz/wp-content/uploads/2014/05/ohennadeje.pdf