Glosa: Sociální tlak církve může vést k povrchní víře
Podřídíme-li se normám církevního společenství, máme velkou šanci získat ve skupině vyšší postavení, a naplnit si tak potřebu uznání. Abychom dokázali stoupat po církevním společenském žebříčku, většinou stačí dobře působit a říkat ty správné věty. Extrémní sociální tlak často vede k povrchnosti. Převáží-li tlak na dokonalost nad milosrdenstvím a odpuštěním, ztrácí církevní společenství svůj smysl.
Chápeme-li církev lokálně jako komunitu (sbor, kostel, společenství), pak můžeme říct, že toto prostředí má potenciál naplnit naše sociální a emoční potřeby. V současné společnosti zažíváme rozpad komunit, vztahů a rodin a silně pociťujeme negativní důsledky jako nezakotvenost, osamělost a izolaci. Církve by měly v souladu s křesťanskými ideály vytvářet prostředí vzájemné lásky a přijetí navzdory rozdílům mezi lidmi. K sociálním potřebám řadíme potřebu někam patřit a potřebu uznání; k emočním potřebu cítit se milovaný a přijímaný. Může však být členství v církvi nebezpečné nebo nezdravé pro jedince? Jak působí sociální tlak vytvářený církvemi na psychiku členů?
Sociální učení a sociální tlak
Každá společnost má svá vlastní pravidla, zákony a systém trestů, které potlačují nežádoucí projevy chování, a v případě totality i myšlení. Správné chování je posíleno odměnou a špatné trestáno. Pokud jsme jiní a vybočujeme, skupina nám to dá najevo například pomluvami, odsouzením, „dobře míněnými radami“, nepřátelstvím nebo vyloučením. Ztrácíme podporu, zažíváme emoční bolest, cítíme se opět osamělí. Sociální a emoční potřeby nejsou naplňovány, a tak jsme nuceni se podřídit. Tomu se říká sociální učení.
Jednotlivé církve, potažmo sbory, se liší v tom, jaká míra konformity je v nich vyžadována a jak penalizují nedodržování norem. Církevní pravidla můžeme pro přehlednost rozdělit do kategorií: náboženská pravidla odvozená z náboženských textů (přikázání, rituály, zásady víry), etická pravidla vycházející z náboženských přesvědčení a interpretace textů (láska k bližnímu, spravedlnost, soucit, odpuštění), sociální pravidla (vzájemná podpora, péče o chudé, dobročinnost, služba komunitě), liturgická pravidla (bohoslužebné praktiky, modlitby, církevní rituály), evangelizace a výuka (katecheze, misie, kazatelská práce, vzdělávací programy), rodinná pravidla (rodinný život a vztahy, manželství, výchova dětí) a kulturní pravidla odvozená od norem společnosti (monogamie).
V některých církvích se dozvíme, že jde o tzv. doporučení nebo „ideály“. Jinde se dodržení pravidel považuje za standard. Zde ale vyvstává základní otázka: Jak se společenství zachová k člověku, který je jiný?
Extrémní tlak vede k pokrytectví
Podřídíme-li se normám, máme velkou šanci získat ve skupině vyšší postavení, a naplnit si tak potřebu uznání. Můžeme se stát pro okolí ideálem křesťana – a přiznejme si, koho by toto vědomí netěšilo. Abychom dokázali stoupat po církevním společenském žebříčku, většinou stačí dobře působit a říkat ty správné věty. Charakter se totiž na rozdíl od chování a způsobu mluvy nedá tak snadno posuzovat.
Ke „správnému chování“ nás kromě snahy o uznání může motivovat také snaha vyhnout se zavržení skupinou. Obzvlášť pokud máme zkušenost s tím, jak necitlivě se komunita staví k vybočujícím jedincům. Extrémní sociální tlak často vede k povrchnosti. Všichni lidé mají své poklesky (hříchy), a když je nemůžou dát najevo legálně (vyznat je), bují pod nátěrem dokonalosti nekontrolovaně.
Komentář: Je cesta ke (znovu)sjednocení všech křesťanů (ne)možná?
Znám příklad navenek zbožného „křesťana“, který surově bije své děti a k rodině se chová jako tyran. Ve shromáždění však umí oslnit citáty z Písma.
Ježíš to nazýval obílenými hroby. Převáží-li tlak na dokonalost nad milosrdenstvím a odpuštěním, ztrácí církevní společenství svůj smysl, ztrácí hlavní křesťanské poselství.
Systémová homeostáze
Každá skupina (nebo systém) vyvíjí mechanismy, jak zachovat status quo, jak se vrátit zpět z vychýlení do původní polohy. (Psychologové si v této souvislosti z fyziologie vypůjčili název homeostáze.) Skupině jde především o své přežití, to ale občas znamená, že se chová bezohledně k některým jednotlivcům. Může se stát, že nad zájmy jedince zvítězí zájem skupiny. Zavedená pravidla a zvyky jsou pohodlnější než nová, přestože by mohla být přínosnější. Církevní systémy se brání změnám, proto také nové církve vznikají odlučováním od „tradičních“.
V minulosti opravdu záviselo přežití jednotlivce na členství v náboženské skupině, proto byla exkomunikace téměř rovna trestu smrti. Něco z toho v nás stále zůstává, pořád se cítíme bezpečněji uvnitř skupiny než vně. V dnešní době samozřejmě k přežití žádnou konkrétní skupinu nepotřebujeme. Můžeme si vybrat, kam budeme patřit, do jaké skupiny budeme investovat svůj čas a energii. Vnitřní osvobození je však z hlediska systému církve ohrožující.
Osobní dilema
Každý věřící se může dostat do situace, kdy zvažuje, jestli ho členství v církvi stále obohacuje a jestli mu vůbec dává smysl. Dilema může vypadat například tak, že společenství naplňuje moje sociální a emoční potřeby, ale nenaplňuje specifické duchovní potřeby (liturgie), nebo jsem v rozporu s věroukou. Nebo to může být naopak: církev nám naplňuje duchovní potřeby a na věrouce se shodneme, ale ve společenství cítíme odsouzení, nepřijetí a nelásku. Variant je nespočet. Mnohé církve navíc ve svých členech podporují tezi, že mimo ni nedojde člověk spásy. Z psychologického hlediska jde v první řadě o nátlak skupiny omezující svobodu jedince.
Jako dítě věřících rodičů jsem silně pociťovala sociální tlak církve, i když až dnes to umím pojmenovat. Byla jsem vedená k tomu, abych vztahům v církvi věnovala nejvíc úsilí a času. Citlivě jsem vnímala, co ode mě dospělí očekávají, a snažila jsem se jim vyhovět. Čím jsem byla starší, nároky společenství se zvyšovaly. Perfekcionismus a prosperity preaching na moji psychiku působily velmi ničivě. Neměla jsem nástroje, jak se vyrovnat s krizí, jak přijmout svoji jinakost, ani jak žít život, který nejde podle plánu. Nedokázala jsem se ani přetvařovat dost na to, abych působila šťastně. Podpora od bratrů a sester v Kristu se v krizích nedostavila. Zůstal jen tlak na dokonalost, rozpaky a nevyslovené obviňování, když se jí nedostávalo. Pochopila jsem, že skupina lidí, která na mě po většinu života měla největší vliv, mi není schopná nabídnout to, co potřebuji. Natolik se vymykám, že bych musela jít sama proti sobě, abych zapadla. Kromě toho se moje víra v důsledku životních událostí posunula jinam.
Dilema spočívalo v tom, že jsem si uvědomovala, že rozhodnutí odejít nevyhnutelně zraní některé mé blízké. Nakonec jsem se setkala s respektem a na důležité vztahy můj odchod z církve neměl téměř žádný vliv. O to víc si vážím lidí, kteří dokážou přijmout moji jinakost a nenutí mě do věcí, které mi nejsou příjemné.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.