Jak mluvit s lidmi, se kterými nesouhlasíte

 Zdroj: lightstock

Určitě se vám to už někdy stalo – rodinná večeře, večer v hospodě, komentáře pod statusem nebo diskuse pod článkem. Vůbec nechápete, co to tam daný člověk napsal nebo co to váš příbuzný u bramborového salátu právě pronesl. Tohle si opravdu myslí? A začínají hádky, které neberou konce.

Jak mluvit s lidmi, se kterými nesouhlasíte? Není na to jednoduchá odpověď. V posledních letech se společnost čím dál více polarizuje, názorové spory přecházejí do sporů moralizujících a lidé ztrácejí schopnost diskutovat. Nepropustné sociální bubliny se pokaždé jeví jako překvapující a s rostoucí nedůvěrou během pandemie se shoda a klidná vstřícná debata jeví téměř jako nemožná.

Nálepky jako antirouškaři, zavírači, popírači, kývači, chřipečkáři jsou nejrychlejší způsob, jak diskusi zabít. Jak se ale reálně mohou rouškař s antirouškařem bavit? Těžko, ale jde to. A je to nesmírně důležité. Mluvit spolu a snažit se druhou stranu pochopit.

Společná řeč

Základ je takzvaný common ground. My tomu můžeme říkat společná řeč nebo sdílená realita. Věci, které nás spojují a na kterých nám společně záleží. Určitý pevný základ, na kterém se obě strany shodnou. To je dobré si před začátkem diskuse vymezit otázkami. Ptejte se druhé strany, na čem se ještě shodnete, na čem eventuálně můžete stavět a kde se vaše „světy” už rozcházejí. V diskusích o koronaviru to mohou být například otázky: Věříš, že koronavirus existuje? Myslíš, že covid-19 je nebezpečné onemocnění? Proč si myslíš, že jsou roušky (ne)účinné? Poté, co si společně vymezíte pole diskuse, můžete pokračovat.

V případě, že se nedokážete na společné realitě shodnout, je možné, že diskuse nebude mít vůbec smysl. Dokonce může být i kontraproduktivní. Pokud se jedná o nějaký spor, který si druhá strana může vzít osobně, je možné, že emotivní diskuse oponenta uvrhne pod větší tlak, on se více uzavře a o to víc utvrdí ve svém dogmatickém názoru.

Otázky lepší než argumenty

Pokud proti vám sedí někdo, s kým se v diskusi zásadně míjíte, vždy je lepší snažit se jeho názor rozebrat doptávajícími se dotazy. Jak k danému názoru došel? Proč si to myslí? Na základě jakých informací? Odkud je čerpá? Je to důvěryhodný zdroj? Takové dotazy mohou vyvolat pocit nejistoty z nesrovnalostí v argumentaci, na kterých jeho názor stojí.

To může vést k snížení jistoty přesvědčení a postupně i ke změně. Než oponenta zahltit argumenty, kterým stejně jen tak neuvěří, je lepší upozornit na nepřesnosti a iracionalitu v jeho tvrzení.

A přestože otázky „Jaký máš zdroj? A mohla bych ho vidět?“ pravděpodobně nebudou u piva úplně nejpopulárnější taktika, mohou poukázat na relevantnost informace. Je rozdíl, pokud to daný člověk četl ve vědeckém časopise, nebo to slyšel ve videu na YouTube či ve statusu kamaráda na Facebooku. Vždy je efektivnější hledat mezery v dané argumentaci. 

Co s dezinformátorem?

Nejprve si více zmapujte situaci. Snažte se pochopit, proč tato osoba šíří dezinformace. Někdy mohou být motivováni strachem, přesvědčením, nebo touhou po pozornosti. Chápání jejich motivů vám může pomoci lépe reagovat. Zároveň můžete zkusit zjistit, jak velký problém to vlastně je a v čem je případně ohrožující – je pro vás v pořádku to ignorovat anebo je v sázce nějaké riziko, rozpad kolektivu apod.? 

Pokud například šířené dezinformace poškozují vaši reputaci nebo práva, může být efektivní veřejně odsoudit dezinformace, zejména pokud mají významný dopad na veřejnost nebo konkrétní skupiny lidí. Zde je vždy důležité rozlišovat mezi svobodou slova a šířením dezinformací, které mohou být nezákonné, zejména pokud vedou k pomluvě, šíření nenávisti nebo ohrožují veřejnou bezpečnost. V takovém případě můžete např. zvážit konzultaci s právníkem specializujícím se na mediální právo nebo občanská práva, aby jste získali specifické rady a zjistili, zda existují možnosti právního řešení. Právní kroky ale měly být poslední možností. Přednostně se zkuste obrátit na seniorátní výbor či církevní ústředí, kde vám poradí, zda by nebylo možné situaci řešit prostřednictvím interních postupů. 

Pokud to „není tak vážné“, aby bylo potřeba zvažovat právní či disciplinární kroky, prioritní je především vzdělávání. Můžete ve sboru zorganizovat vzdělávací sezení nebo workshopy o tom, jak rozpoznat dezinformace. Zaměřte se např. na techniky, jak kriticky hodnotit informační zdroje a rozlišovat fakta od fikce. Můžete také zvážit spolupráci s místními nebo online expertními zdroji, které vám v tom pomohou. 

 

Glosa: Opravdové naslouchání je formou lásky

Zásadní je také podporování otevřené a transparentní komunikace ve sboru či sociální skupině. Podpora kladení otázek a vedení diskusí může pomoci budovat kulturu kritického myšlení. Poskytujte platformu pro otevřenou diskusi, kde mohou členové sdílet své názory a pochybnosti. Vytvářejte prostředí, v němž je bezpečné vyjádřit nesouhlas nebo pochybnosti o šířených informacích.

Pokud se rozhodnete pro přímou konfrontaci, pamatujte, že by měla být provedena takticky a s respektem. Je důležité nereagovat emocionálně, ale snažit se navázat dialog a nabídnout ověřené informace a zdroje. Přistupujte k osobě otevřeně a empaticky. Místo přímé konfrontace zkuste zahájit dialog, ve kterém vyjadřujete pochopení pro jejich pohled, ale zároveň jasně vysvětlujete své obavy. Můžete také osobu informovat o důsledcích šíření dezinformací. Někdy si lidé neuvědomují, jaký dopad mohou mít jejich slova na ostatní.

V případě potřeby také neváhejte doporučit odbornou terapeutickou pomoc, jak pro osobu šířící dezinformace, tak pro ty, kteří jsou jimi ovlivněni. Zde opět nabídne pomocnou ruku církev, která má patřičné nástroje (pastorace, krizová intervence atp.).

Chce to čas

Je naivní si myslet, že během jedné debaty změníme něčí názor, především pokud je to názor pevně zakořeněný, propletený s dalšími hodnotami a pohledem na svět. Tam se s člověkem nehýbe snadno. Současně každý z nás se nerad mýlí, nerad přiznává chybu a mění své přesvědčení. Je důležité být trpělivý, dát druhé straně čas, nečekat zázraky.

Tváří v tvář

Osobní komunikace bývá konstruktivnější a efektivnější než komunikace na sociálních sítích. Tváří v tvář nám totiž pomáhá i nonverbální komunikace a snadněji odhadneme, jak to druhá strana myslela. Vzhledem k současné situaci je ale jasné, že online kontakt převažuje. Je tedy dobré mít na paměti, že v případě konfliktu či nesouhlasu je lepší jednat pomocí soukromých zpráv než v komentářích. Ty jsou veřejně viditelné a je snadnější v nich druhého zostudit. Někteří mají i tendence reagovat jinak pod vlivem toho, že si komentář přečtou další lidé.

Empatie a respekt

Pravděpodobně se ještě nikdy nikomu nepodařilo přesvědčit druhého o své pravdě tvrzením, že je pod vlivem lží a dezinformací. Snaha přimět ho přehodnotit vlastní názor by měla být založena na respektu a snaze pochopit, z čeho vychází. Zda ho do anti-rouškařského hnutí dostal chaos a přehlcenost informacemi, či se na tom podílí jeho současná zoufalá životní situace, ve které je náročné hledat pozitivní východiska. Je nutné si uvědomit, že ke konspiracím či dezinformacím se lidé často přiklánějí v tíživé situaci. Ten druhý vás bude ochoten poslouchat pouze tehdy, pokud cítí, že ho respektujete. Empatie, snaha o pochopení jsou důležité faktory. Nemůžete se stavět do role arbitra, někoho, kdo přichází vysvětlit, kde je pravda a co je správné si myslet. Snažte se ukázat, proč zastáváte danou pozici a co vás k tomu přivedlo. Že jste ochotni naslouchat a měnit vlastní názor pro lepší argumenty.

Začněte u sebe

Kritické myšlení neznamená pouhý skepticismus. Jde v něm především o hledání dobrých důvodů pro své přesvědčení. Je to ale také sebereflexe – dokázat posoudit, co všechno má na náš názor vliv. Naše sociální postavení, vzdělání, zdroje informací, jednoduše to, v jakých bublinách se nacházíme.

Důležitým faktorem je otevřenost. Byli byste ochotni a dostatečně pokorní změnit názor, pokud by vám někdo přinesl objektivně kvalitnější důvody? Důležitá je i otevřenost tomu, že se můžeme mýlit a že empatie vůči druhému neznamená hned souhlas nebo podporu.

Je jednoduché odsoudit, stanovit, že se druhá strana mýlí. Těžší je přiznat si důvody, kvůli kterým věříme tomu svému. Obě strany mají chyby, často úplně stejné, které jsou našemu mozku jistým způsobem přirozené. Je důležité o těchto chybách, kognitivních zkratkách vědět a snažit se s nimi pracovat. Dobré je si ale uvědomit, že stejně jako nepřestaneme vidět oční klam, i když víme, že se o oční klam jedná, nepřestanou na nás mít vliv kognitivní zkratky poté, co je budeme znát.

Tak buďme empatičtí, trpěliví a otevření. Jinak to nepůjde.

Publikováno s laskavým svolením organizace Zvol si info.

 

https://proboha.cz/magazin/zivot/ceskybratr-cz/2024/03/jak-mluvit-s-lidmi-se-kterymi-nesouhlasite/