Městská pastorace v kontextu doby

Adéla Muchová, Universum 1/2024

O proměňujících se stylech pastorace v současné městské společnosti

Téma městské pastorace nabývá v posledních letech na významu, za přelomový lze považovat začátek 21. století, kdy počet lidí žijících ve městech poprvé přesáhl 50 %, a města se tak stala hlavním životním prostorem světového obyvatelstva. Tato demografická a sociální změna představuje nové výzvy také pro církve a jejich službu. Církevní život i pastorační zájem se přesouvají z teritoriálních farností v regionech do nového prostředí, intimitu lokálního nahrazuje anonymita globálního. S urbanizací čelí církve především nevídané rozmanitosti a individualismu a musejí hledat nové cesty, jak přizpůsobit svou nabídku kontextu doby. Život ve městě nabízí dostupnost služeb, svobodu a individualitu, ale zároveň přináší zásadní sociální problémy, jako je osamělost, nejistota a vykořeněnost.

Kvůli neustálému tlaku na výkon a spotřebu se navíc jednotlivci i církve potýkají s duchovním odcizením. Křesťanská spiritualita tak v reakci na sekularizovanou realitu města nabývá různých podob. Dnešní městská pastorace se neomezuje na sakrální prostředí a vstupuje do veřejného prostoru způsobem, který odpovídá potřebě a jazyku jeho obyvatel. Hlavním rysem této služby je schopnost vyjít ven a být kreativní v nabízených formách. Pluralitní společnost nabízí možnost volby, lidé si vedle profese a zájmů vybírají i duchovní inspiraci či náboženské zázemí. Tento společenský kontext vede církve k novému pojetí pastorace; mnohá společenství to pocítila zejména během pandemie, kdy musela zavřít kamenné kostely a otevřít nové digitální svatyně.

Vedlejším produktem bylo například zpřístupnění duchovní nabídky mnohem širšímu publiku, než bylo doposud běžné.

 

Poustevna ve věži linecké katedrály nabízí týdenní odloučení nad střechami hlučícího města. Na pár metrech čtverečních umožňuje duchovní zkušenost nápaditou formou:

zájemci využívají malý pokoj s příslušenstvím k modlitbě, četbě či reflexi vztahů a životních priorit. Vyžaduje to jistou námahu, ve výšce 68 metrů se sice poustevník může cítit blíže k nebi, ale zároveň je v tichu vystaven svým vnitřním pochybám a obavám.

 

Příklady z Lince A jaké typy městské pastorace můžeme v současnosti sledovat? Diecéze v rakouském Linci nabízí několik zajímavých služeb, z nichž každá pracuje s jiným typem prostoru. Například duchovní centrum Urbi@Orbi v historickém jádru města slouží jako kontaktní bod pro kolemjdoucí. Svým civilním umístěním v přízemí činžovního domu nabízí skutečnou i symbolickou dostupnost pro lidi, kteří hledají místo ke zklidnění, inspiraci nebo rozhovor o duchovních tématech, aniž by přitom museli vstoupit do sakrálního prostoru.

Podobným projektem, který fungoval po omezenou dobu, byl klub pro mladé lidi v nákupním centru na kraji města. S odkazem na Boží přítomnost i v novodobých chrámech konzumu mohli studenti, kteří tam trávili svůj volný čas, využít možnost zájmového programu či osobního rozhovoru. Terénní povaha této pastorace reflektovala přirozená témata mladých lidí, např. mezilidské vztahy, profesní zaměření a otázky po smyslu života.

Barokní kostel svaté Voršily na hlavní městské třídě se naproti tomu etabloval jako inovativní místo dialogu mezi uměním a vírou. Nabízí novou estetiku víry i vnitřního hledání a svůj posvátný prostor poskytuje pro hudební, literární, výtvarné i taneční představení.

Propojení duchovní a kulturní složky tak odkazuje ke sdíleným otázkám po smyslu a naplnění.

A zajímavý projekt Poustevna ve věži linecké katedrály nabízí týdenní odloučení nad střechami hlučícího města.

Na pár metrech čtverečních umožňuje duchovní zkušenost nápaditou formou:

zájemci využívají malý pokoj s příslušenstvím k modlitbě, četbě či reflexi vztahů a životních priorit. Vyžaduje to jistou námahu, ve výšce 68 metrů se sice poustevník může cítit blíže k nebi, ale zároveň je v tichu vystaven svým vnitřním pochybám a obavám. Za pomoci duchovního doprovázení tak poustevna nabízí odstup od běžného života podobně jako například klasická duchovní cvičení.

Přestože rakouská církev vstupuje do veřejného prostoru v odlišném kontextu než církev česká, lze se inspirovat její kreativitou a snahou oslovit způsobem, kterému porozumějí i lidé bez náboženského ukotvení. Adéla Muchová

Universum 1/2024