Byla jsem technický antitalent, tvrdí novinářka a řádová sestra Edita Vahalíková

04.03.2024 denik.cz - Berenika Oudová, 93%

Ve dvanácti letech poprvé uslyšela volání, dnes je šestadvacetiletá Edita Vahalíková řádovou sestrou ve společenství Františkánek Marie Immaculaty v Olomouci. Kromě práce ve společné kavárně a penzionu se mladá řeholnice věnuje studiu médií na Univerzitě Palackého, spravuje webovky a vytváří podcast. Její příběh přibližuje první díl nového miniseriálu Deníku o životě řádových sester.

Kdy jste poprvé pocítila, že vaším posláním je stát se řádovou sestrou?

Nepocházím z věřící rodiny, moji rodiče se rozvedli a se sestrou jsme bydlely u maminky. V roce 2009 při povodních jsme šly s mámou bydlet k jejímu současnému manželovi, jehož maminka a babička chodí pravidelně do kostela. Mě to tehdy nějak táhlo a začala jsem chodit s nimi. Měla jsem i nějaké věřící kamarády a začala jsem zpívat ve schole (pěvecký sbor podílející se na liturgii – pozn. red.). Především jsem ale tehdy viděla film o jedné svaté řeholnici, což mě inspirovalo a nadchlo natolik, že jsem chtěla také žít takový život. Chtěla jsem mít takový vztah s Pánem Ježíšem.

Takže jste měla jasno v podstatě od dětství.

No v těch dvanácti letech ano, když jsem to tehdy řekla mamince, tak jí z toho bylo těžko. Potom ale přišla puberta, lásky a bylo to u mě jako na houpačce. Vstoupit do kláštera jsem se rozhodla opravdu až v maturitním ročníku.

Pocit, že jsem doma

Po maturitě jste tedy vstoupila do řádu Františkánek Marie Immaculaty v Olomouci. Jak jste si to společenství vybrala?

Já jsem si vlastně nevybírala. Když mi bylo asi čtrnáct let, oslovila jsem jednu sestru, o které vyšel článek v časopisu. A právě s těmito sestrami jsem se vídala. Ale nikdy jsem nevnímala to, že bych měla nějaké společenství hledat. Věděla jsem, že chci jít do kláštera, a neřešila jsem kam. Až v roce 2017 bylo v Olomouci celostátní setkání mládeže a já jsem v té době působila v organizačním týmu. Tak jsem si řekla že se podívám sem, jelikož jsem slyšela o tom, že jsou tady sestry, které mají kavárnu. To se mi líbilo a přimělo mě to se sem jít podívat. Tenkrát jsem si popovídala s jednou sestrou o tom, že bych chtěla žít zasvěceným životem, a velmi jsme si porozuměly. Měla jsem pocit, jako bych byla doma.

Volila jste tedy srdcem a na základě toho, že jste se tam cítila dobře.

Samozřejmě se mi líbilo i charizma našeho společenství a vše, co je pro nás tak typické. Prvotní impulz byl ale o pocitu domova. Vzpomínám si, že když jsem odtud odcházela, tak jsem velmi plakala, až tak, že jsem neviděla na cestu, spadla jsem a rozbila si koleno.

Co je pro váš řád charakteristické?

Na prvním místě máme tu Františkánskou spiritualitu, radost, chudobu, blízkost lidem a následování svatého Františka z Assisi. Maria Immaculata znamená Panna Maria Neposkvrněná. Pro nás z toho vyplývá, že chceme dorůstat do Mariiny krásy, že ona je tím naším vzorem, matkou a kamarádkou. A třetím takovým bodem je smír, tedy vše, co prožíváme, radosti či těžkosti, nabízíme Pánu jako oběť. S tím souvisí pro nás typická modlitba za kněze a sílu pro ně do jejich služby.

Vaše křestní jméno je Vendula. Proč jste se rozhodla pro Editu?

V době svého postulátu jsem bydlela na Šumavě ve Strážově, kde byl starý židovský hřbitov. Mě to k židovství vždycky přitahovalo. A Edita Steinová byla řeholnice židovského původu, filozofka a inspirovala mě. Navíc jsme později zjistili, že jsem se do kláštera přihlásila na její svátek, což bylo symbolické. Proto Edita.

Podstata zasvěceného života je láska

Měla jste někdy pochybnosti?

Řekla bych, že každý má ve svém povolání někdy pochybnosti a každý v jinou dobu. Já jsem je měla minulý rok v létě, kdy jsem se s těmi svými myšlenkami musela poprat. A bylo to velmi očišťující. Přemýšlela jsem o tom, zda tu jsem správně, jestli mi to dává v životě smysl, snažila jsem si pravdivě klást otázky a stejně pravdivě na ně odpovídat. Bylo to těžké, ale zároveň velmi hezké, protože mě to upevnilo v přesvědčení, že jsem na správné cestě. Vnímala jsem, že mě tu Hospodin chce a že kdybych odtud odešla, byl by to útěk přede mnou samou.

Co je posláním řeholnic?

To je velmi těžká otázka. Asi nejdůležitější je jejich vztah s Bohem. Podstatou zasvěceného života je láska. Do kláštera se nechodí jen tak, když člověk neví kam jít, z nějaké nešťastné lásky nebo kvůli obětování se. Pokud není důvodem vztah s Kristem, nemůže to fungovat a brzy to ztroskotá. Každopádně poslání je u řeholníků individuální. Někteří jsou spíše v uzavřených společenstvích a modlí se za dobro světa a někteří více vychází a pomáhají lidem v té službě. Já osobně chci být blízko lidem, pomáhat a tak nějak lidsky naslouchat.

Řádová sestra novinářkou

Studujete obor Etika a kultura v mediální komunikaci, což je u řádových sester poměrně neobvyklé. Jak jste se k takovému zaměření dostala?

Očekávalo se ode mě, že když jsem šla do kláštera hned po maturitě, mohla bych ještě něco dále studovat. Sestry si tenkrát všimly, že je na Univerzitě Palackého otevřen nový obor a nabídly mi, jestli to nechci zkusit. Mě by nikdy nenapadlo vybrat si takovou školu, vždycky jsem šla spíše chemickou a přírodovědeckou cestou. Ale řekla jsem si proč ne. Vůbec jsem nečekala, že mi to tak půjde, protože jsem byla vždycky totální technický antitalent. Vnímám, že mám na to nějaký dar, protože najednou vytvářím webovky, dělám podcasty, videa a baví mě to.

Nebylo to pro vás náročné, vrátit se po čtyřech letech do školních lavic?

Ze začátku pro mě bylo studium spíš divné. Když jsem poprvé přišla do třídy, byla jsem tam samozřejmě jediná řeholnice a trvalo, než se spolužáci trochu otrkali a začali se se mnou bavit. Také to pro mě bylo první měsíce těžké kvůli technice. V noviciátě jsem předtím neměla vůbec telefon, chodily jsme na internet jednou za týden a technologie se za ty čtyři roky hrozně rychle posunuly. Předtím ještě nebyly vůbec rozvinuté podcasty a nepoužívali jsme QR kódy, takže to pro mě byl trochu šok, když jsem se vrátila.

Jde skloubit řeholi se studiem?

Řekla bych, že studium a klášterní život se dají propojit dobře, protože sestry stejně většinou chodí do zaměstnání a já místo zaměstnání studuji. Takže v tom čase, kdy sestry pracují, se věnuji škole. A když mám zrovna volno, pomáhám jim v kavárně, v penzionu a tak různě.

Jak vypadá váš typický den?

Vstávám o čtvrt na šest ráno a chodím na šestou na mši svatou. Poté se vracím a máme společnou modlitbu a ranní chvály. Po snídani chodím v době semestru většinou do školy, ze které se vracím v poledne na oběd k sestrám. Buď se pak ještě vrátím zpět na univerzitu, nebo jsem doma. Když nemám semestr, dopoledne se věnuji přípravě do školy a jednou týdně mám službu v kavárně. Večer míváme opět společné modlitby, nešpory, adorace, modlíme se růženec a kompletář, po kterém jdu spát. Ve volných chvílích také natáčím a stříhám podcast.

Nemělo by nám jít o seberealizaci

Víte už, čemu byste se po studiu chtěla věnovat?

Já si práci úplně nevybírám sama, většinou je to spíše na domluvě s představenou a záleží na tom, co je zrovna potřeba. Netíhnu k tomu jít pracovat přímo do nějaké mediální organizace, třeba do rádia. Napadlo mě ale třeba učit děti vytvářet webové stránky, věnovat se nadále podcastu nebo spravovat webovky, jak to dělám teď pro sestry. Umím si představit využití mediálního vzdělání, kterým bych přispěla církvi.

Takže máte možnost pracovat v jakémkoliv odvětví?

V podstatě ano. Většinou ale představené chtějí, aby sestra dělala to, na co má obdarování. To, co dělám, jakou práci vykonávám, vše by mělo být postavené na tom nejdůležitějším - já a Bůh. Jinak by to mohlo sklouznout třeba k tomu, že nám jde spíš o úspěch a uznání. Sestra se při vstupu do kláštera dává k dispozici, jednak Bohu a jednak představeným, které ji někam zařadí. A řeholnice by měla důvěřovat, že je to tak správně.

Nabízí vám zasvěcený život nějakou formu seberealizace?

Zasvěcenému člověku by podle mě nemělo jít o seberealizaci. Ne ve smyslu srážet své dovednosti, ale neměli bychom nějak moc lpět na tom, jakou práci děláme. Například já studuji média, ale je možné, že se tomu nikdy věnovat nebudu. Uvědomění že dělám něco, co má smysl, může přijít i v případě, že nebudu dělat přímo média. Věřím, že je spousta lidí, kteří jsou třeba hodně nemocní, nemůžou nic dělat a stejně ví, že jejich život má smysl.

Vyvíjela se nějak práce řádových sester?

Dříve sestry vznikaly kvůli nějaké potřebě v té době. Například naše společenství vzniklo jako školské sestry, protože tehdy bylo málo škol a nedostávalo se vzdělání chudým dětem. A tak začaly vytvářet sirotčince, školy, školky i odborné školy v reakci na dobu a na tehdejší potřeby. Dnes už není třeba, aby tohle vše zřizovala řeholní společenství. Proto začaly sestry hledat, kde je jejich místo, kde mohou být užitečné a kde je prostor pro evangelizaci.

Hledáme témata na okraji zájmu

Jste spoluzakladatelkou podcastu Na Okraji. Co vás přimělo jej založit?

Je to dva roky zpátky, kdy jsem se bavila s premonstrátem knězem Hyacintem. On mi předtím poslal jeden podcast z církevního prostředí, ze kterého byl hrozně nešťastný. Moderátoři ho tak zvláštně vedli a vyznělo to dost negativně vůči řeholníkům. A tak mi Hyacint řekl, že bychom mohli založit něco svého. Šlo spíše o takový hec, s tím že já studuji média, tak proč nevytvořit něco spolu. Přidal se k nám i Jenda Krbec, kněz který studuje žurnalistiku v Brně, a tak jsme to začali připravovat. Postupně jsme řešili název, webovky a asi půl roku nám trvalo, než v září vyšel první díl.

Co je předmětem podcastu?

Snažíme se hledat témata, která nejsou v popředí zájmu. Proto Na Okraji, ne že by ta témata byla provokativní. A když už jsou to témata, která vzbuzují diskuzi, snažíme se je pojmout nekontroverzně. Hlavně ale dáváme prostor věcem, o kterých se nemluví.

Například jsem dělala rozhovor s mladou sestrou o její službě vězeňské kaplanky. Hyacint je spirituál na vyšší odborné škole Caritas a má hodně sociální cítění, často proto navrhuje různá témata se sociálním přesahem.

V mediálním prostoru a konkrétně na síti Instagram působíte opravdu hodně. Vnímáte to nějak v kontextu církve?

Svatý František chodil na náměstí, kde svědčil svým životem. Ani ne tak slovy, ale příkladem svého života. A v dnešní době sociální sítě můžou být tím pomyslným náměstím, kde se schází mladí lidé. Já osobně vnímám, že dnes je ta komunikace čím dal častěji nejdříve zaměřená online a až potom přes osobní setkání. Myslím si, že církev by měla být blízko lidem, měla by vycházet a podávat svědectví. Skrze sociální sítě a média je to možné.

Edita Vahalíková

Edita, křestním jménem Vendula, je šestadvacetiletá řádová sestra. Pochází ze Starého Jičína a dnes žije v klášteře Františkánek Marie Immaculaty v Olomouci, kam přišla ve svých dvaceti. Také studuje třetí ročník oboru Etika a kultura v mediální komunikaci na Univerzitě Palackého v Olomouci, spravuje webové stránky, vytváří podcast Na Okraji a pracuje v kavárně Ode, kterou provozuje společenství sester.

https://www.denik.cz/z_domova/edita-vahalikova-radova-sestra-rozhovor.html