13. VŠEOBECNÉ SHROMÁŽDĚNÍ BISKUPSKÉ SYNODY 7. ‒ 28. ŘÍJNA 2012

_______________________

POSELSTVÍ

8. Církevní prostředí a mnoho pracovníků evangelizace

Dílo evangelizace není v církvi úkolem jen někoho, ale církevních společenství jako takových. V nich existuje úplný přístup k nástrojům pro setkání s Ježíšem, jimiž jsou slovo, svátosti, bratrské společenství, služba lásky a misie.

V této perspektivě vystupuje do popředí především úloha farnosti jako přítomnosti církve na území, kde žijí lidé, tedy farnosti jako „vesnické studny“, jak ji s oblibou nazýval Jan XXIII. Z ní se mohou všichni napájet a nacházet tam svěžest evangelia. Její role zůstává nepopiratelná, i když změněné podmínky mohou od ní vyžadovat buď rozčlenění do menších společenství, nebo svazky spolupráce v širším kontextu. Cítíme, že nyní musíme naše farnosti povzbudit, aby k tradiční pastorační péči o Boží lid připojily i nové misijní formy, vyžadované novou evangelizací. Musí prostupovat také různými důležitými výrazy lidové zbožnosti.

Ve farnosti zůstává i nadále rozhodující služba kněze, otce a pastýře svého lidu. Biskupové tohoto synodálního shromáždění vyjadřují všem kněžím vděčnost a bratrskou blízkost při jejich nelehké úloze a vyzývají je ke stále těsnějším svazkům v diecézním presbyteriu, ke stále intenzivnějšímu duchovnímu životu a k trvalé formaci, která je učiní schopnými čelit změnám.

Vedle kněží je třeba podpořit přítomnost jáhnů i pastorační činnost katechetů a mnoha dalších osob v různých službách, osob animujících oblast hlásání a katecheze, liturgického života i charitativní služby. Stejně tak jsou tu i různé formy účasti a spoluzodpovědnosti věřících laiků, mužů i žen; za jejich oddanou službu při mnoha činnostech v našich společenstvích jim nikdy nebudeme dostatečně vděční. Také je všechny žádáme, aby svou přítomnost a službu v církvi nazírali optikou nové evangelizace, aby pečovali o svou vlastní lidskou i křesťanskou formaci, o poznávání víry, a měli citlivost pro dnešní kulturní jevy.

Při pohledu na laiky adresujeme své zvláštní slovo různým druhům starobylých i nových sdružení, církevním hnutím a novým společenstvím; všechno to jsou výrazy bohatých darů, které Duch dává církvi. I těmto formám života a angažovanosti v církvi vyjadřujeme svou vděčnost a povzbuzujeme je k věrnosti jejich charismatům a k přesvědčivému církevnímu společenství, zvláště v konkrétním kontextu místních církví.

Svědčit o evangeliu není privilegiem jen někoho. S radostí shledáváme, že existuje mnoho mužů a žen, jejichž život uprostřed světa je poznačen evangeliem. Totéž konstatujeme také u mnoha našich křesťanských bratří a sester, s nimiž, bohužel, ještě není dokonalá jednota, ale kteří jsou také poznamenáni Pánovým křtem a jsou jeho hlasateli. V těchto dnech bylo pro nás dojemnou zkušeností naslouchat hlasu mnoha vlivných zodpovědných za církve a církevní společenství, kteří nám dosvědčovali svou žízeň po Kristu a svou oddanost hlásání evangelia s týmž přesvědčením, že svět potřebuje novou evangelizaci. Jsme Pánovi vděční za tuto jednotu v potřebě misie.

9. Aby se mladí mohli setkat s Kristem

Mladí nám leží na srdci zvláštním způsobem, neboť jsou významnou součástí lidstva i církve v současnosti a jsou také jejich budoucností. I na ně biskupové hledí úplně jinak než pesimisticky. Ano, mají starost, ale nejsou pesimističtí. Mají starost, protože právě na ně spojitě dopadají ty nejagresivnější tlaky doby. Nejsou však pesimističtí, především proto, jak znovu zdůrazňujeme, že Kristova láska je tím, co hýbe dějinami v jejich hloubi, ale i proto, že v našich mladých spatřujeme velkou touhu po autentičnosti, pravdě, svobodě a šlechetnosti. Jsme přesvědčeni, že uspokojující odpovědí je Kristus.

Chceme je podporovat v jejich hledání a povzbuzujeme naše společenství, aby vůči obtížné situaci mladých zaujímala bezvýhradný postoj v perspektivě naslouchání, dialogu a smělé nabídky. Tím se mohutnost jejich nadšení uvolní, a nikoli umrtví. A také se podpoří jejich spravedlivý boj proti obvyklým místům zištných spekulací světských sil, které jsou zainteresovány na roztříštění jejich energie a na využívání jejich nadšení pro vlastní výhody tím, že jim odnímají všechnu prospěšnou historickou paměť i každý seriózní plán pro budoucnost.

Nová evangelizace nachází ve světě mladých náročné pole, ale zároveň zvláště slibné, jak ukazuje nemálo zkušeností – od těch nejkomplexnějších, jako jsou Světové dny mládeže, až po ty nejskrytější, avšak o nic méně strhující, jako jsou různé zkušenosti duchovního, charitativního a misijního charakteru. V evangelizačním díle je třeba mladým přiznat aktivní úlohu, především ve vztahu k jejich vlastnímu světu.

10. Evangelium ve vztahu s kulturou a lidská zkušenost s náboženstvími

Nová evangelizace má svůj střed v Kristu a v pozornosti vůči osobě člověka, aby dala život skutečnému setkání s ním; ale její horizonty jsou široké jako sám svět a neuzavírají se před žádnou lidskou zkušeností. To znamená, že zvláště pěstuje dialog s jinými kulturami, ve víře, že v každé z nich najde „semena slova“, o nichž hovořili starodávní otcové. Nová evangelizace potřebuje především obnovené spojenectví mezi vírou a rozumem, v přesvědčení, že víra má své vlastní zdroje, aby mohla přijímat všechny plody zdravého rozumu, otevřeného pro transcendenci. Má sílu uzdravit omezení a protiklady, do nichž může rozum upadnout. Víra neuzavírá ani svůj pohled na drásavé otázky, které klade přítomnost zla v životě a v dějinách lidí, a čerpá přitom světlo a naději z Kristových Velikonoc.

Setkání mezi vírou a rozumem rovněž dává sílu angažovanosti křesťanských společenství na poli výchovy a kultury. Zvláštní místo zde zaujímají výchovné a výzkumné instituce: školy a univerzity. Všude tam, kde se rozvíjejí lidské znalosti a probíhá výchovná činnost, církev s radostí přináší svou zkušenost a svůj příspěvek pro integrální formaci lidské osoby. V této oblasti je třeba vyhradit zvláštní místo katolické škole a katolickým univerzitám, kde se otevřenost pro transcendenci, jež je vlastní každému opravdovému kulturnímu a výchovnému programu, musí rozšiřovat o setkání s událostí Ježíše Krista a jeho církve. Vděčnost biskupů patří všem, kteří se o to snaží, často v obtížných podmínkách. 

Evangelizace vyžaduje, aby se věnovala účinná pozornost světu společenské komunikace, což je místo, kde se kříží mnoho cest s mnoha otazníky a očekáváními, zvláště v tzv. nových médiích. Je to místo, kde se často formují svědomí a utváří se rytmus doby a náplň života. Je to nová příležitost, jak zasáhnout lidské srdce.

Specifické prostředí pro setkání mezi vírou a rozumem pro nás dnes představuje dialog s vědeckým poznáním. To samo o sobě vůbec není vzdálené od víry, protože je projevem onoho duchovního principu, který Bůh vložil do lidí a který jim umožňuje zachytit racionální struktury, jež jsou v základu stvoření. Pokud se věda a technika předem neuzavírají do suchého materialistického pojetí člověka a světa, stávají se cenným spojencem pro rozvoj humanizace života. Náš dík směřuje i k tomu, kdo se angažuje na této delikátní frontě poznání.

Své díky chceme vyslovit také mužům a ženám, angažujícím se v jiném výrazu lidského génia – v umění a jeho různých formách, od starších až po ty nedávné. V jejich dílech, nakolik se snaží ztvárňovat lidskou tendenci ke kráse, objevujeme zvláště významný způsob, jak vyjádřit duchovnost. Jsme vděční za to, že svými výtvory ukazujícími krásu nám pomáhají zviditelňovat krásu Boží tváře i Božího stvoření. Cesta krásy je při nové evangelizaci zvláště účinná.

Kromě uměleckých vrcholů přitahuje naši pozornost veškerá přičinlivost člověka, která je prostorem, kde se člověk prostřednictvím práce stává spolupracovníkem na Božím stvoření. Světu ekonomiky a práce chceme připomenout, že v evangelním světle spatřujeme některá upozornění: osvobodit práci od podmínek, které z ní nezřídka činí nesnesitelné břemeno s nejistou budoucností, dnes často s hrozící nezaměstnaností, především pro mladé; postavit lidskou osobu do centra ekonomického rozvoje; chápat tento rozvoj jako příležitost pro růst spravedlnosti a jednoty v lidském pokolení. Člověk, jenž prací proměňuje svět, je povolán i k tomu, aby zachoval tvář, jakou Bůh dal svému stvoření, a to i se zodpovědností vůči budoucím generacím.

Evangelium osvětluje i stav utrpení při nemoci, kdy křesťané musí dávat pocítit nemocným a postiženým lidem blízkost církve i vděčnost vůči těm, kdo o ně pečují s odborností a lidskostí. 

Oblastí, kde světlo evangelia může a má zářit, aby osvěcovalo kroky lidstva, je politika, od níž se vyžaduje nezištná a transparentní péče o obecné dobro s ohledem na plnou důstojnost lidské osoby od jejího početí až do přirozeného konce, s ohledem na rodinu, založenou na manželství jednoho muže a jedné ženy, a na svobodu vychovávat. Vyžaduje se od ní prosazování náboženské svobody a odstraňování příčin nespravedlností a nerovností, diskriminace, rasismu, násilí, hladu a válek. Od křesťanů, kteří při vykonávání politiky žijí přikázání lásky, se očekává jejich průzračné svědectví.

Dialog vedený církví má svého přirozeného partnera nakonec i v následovnících jiných náboženství. Evangelizujeme, protože jsme přesvědčeni o Kristově pravdě, nikoli proti někomu. Ježíšovo evangelium je pokoj a radost a Ježíšovi žáci s radostí poznávají to pravdivé a dobré, co lidský náboženský duch dokázal zahlédnout ve světě, stvořeném Bohem, a co vyjádřil ztvárněním různých náboženství.

Dialog mezi věřícími různých náboženství chce být příspěvkem k míru, odmítá jakýkoli fundamentalismus a odsuzuje jakékoli násilí proti věřícím, které je závažným porušením lidských práv. Církve celého světa jsou svou modlitbou a svým bratrstvím nablízku trpícím bratřím a žádají toho, kdo má v rukou osudy národů, aby zachovával právo všech na svobodnou volbu a svobodné vyznávání a svědectví o své víře.

11. Připomínka Druhého vatikánského koncilu v Roce víry a odkaz na „Katechismus katolické církve“

Na cestě otevřené novou evangelizací bychom se také často mohli cítit jako na poušti, uprostřed nebezpečí a bez záchytných bodů. Při zahajovací mši k Roku víry hovořil Svatý otec Benedikt XVI. o „duchovní ‚dezertifikaci‘“, která pokračuje v posledních desetiletích, ale také nás povzbudil, když řekl, že „právě vycházejíce ze zkušenosti této pouště a z této prázdnoty, můžeme znova objevit radost z víry, její životní důležitost pro nás muže a ženy. Na poušti se objevuje hodnota toho, co je pro život podstatné“ (Kázání při eucharistické slavnosti k otevření Roku víry, Řím 11. října 2012). Na poušť jdeme hledat vodu a studnu, z níž bychom ji načerpali jako samaritánská žena. Blažený ten, kdo se tam setká s Kristem!

Děkujeme Svatému otci za dar Roku víry jako cenného vstupu na cestu nové evangelizace. Děkujeme mu také za to, že tento rok spojil se vzácnou připomínkou padesáti let od zahájení Druhého vatikánského koncilu, jehož zásadní nauka pro naši dobu září jako jasný odkaz víry v Katechismu katolické církve, předkládaném dvacet let po jeho publikaci. Jsou to důležitá výročí, která nám umožňují znova potvrdit naši pevnou podporu koncilnímu učení a naši přesvědčivou angažovanost v jeho dalším plném uskutečňování.

12. V kontemplaci tajemství a po boku chudých

Z tohoto pohledu chceme všem věřícím poukázat na dva výrazy života z víry, které se nám zdají být zvláště důležité pro svědectví víry při nové evangelizaci.

Tím prvním je dar a zkušenost kontemplace. Pouze z adorujícího pohledu na tajemství Boha Otce, Syna a Ducha Svatého, pouze z hlubokého ticha, které se stává lůnem přijímajícím jediné Slovo, jež přináší spásu, může vytrysknout svědectví, důvěryhodné pro svět. Pouze ticho modlitby může zabránit tomu, že by slovo spásy bylo ve světě zaměňováno za mnoho hluků, které zaplavují svět.

Znova se nám na rty vrací slovo vděčnosti, tentokrát adresované mužům a ženám, kteří v klášterech a v poustevnách věnují svůj život modlitbě a kontemplaci. Máme však také zapotřebí, aby se okamžiky kontemplace protkávaly s běžným životem lidí, jako místa v duši a území, která přivolávají Boha; jako niterné svatyně i kamenné chrámy, jež jsou povinnými křižovatkami při plynutí různých zážitků, při nichž riskujeme, že se v nich ztratíme. Jsou to prostory, v nichž se cítí být přijímáni všichni, i ti, kdo ještě nevědí koho a co hledat.

Jiným znakem autentičnosti nové evangelizace je tvář chudého. Postavit se po boku toho, kdo je zraněn životem, není jen projevem sociálního cítění, ale především duchovní skutečností. Vždyť na tváři chudého září tvář samotného Krista: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25, 40).

V našich společenstvích má být chudým přiznáno přednostní místo, které nikoho nevylučuje, ale chce odrážet to, jak se s chudými spojil Kristus. Přítomnost chudých v našich společenstvích má tajemnou moc; proměňuje lidi více než řeči, učí věrnosti, dává pochopit, jak je život zranitelný, vyžaduje modlitbu – zkrátka vede ke Kristu.

Skutek lásky sám pak vyžaduje, aby ho doprovázelo nasazení pro spravedlnost spojené s výzvou určenou všem – chudým i bohatým. Proto se na cestu nové evangelizace připojuje také sociální nauka církve i formace křesťanů, kteří se angažují ve službě lidskému soužití v sociální sféře a v politice.

13. Slovo k církvím v různých oblastech světa

Pohled biskupů, kteří se sešli na synodálním shromáždění, zahrnuje všechna církevní společenství na celém světě. Je to pohled, jenž chce být sjednocující, protože výzva k setkání s Kristem je jediná, ale nezapomíná ani na rozdíly.

Celkem zvláštní pozornost, doprovázenou bratrskou náklonností a vděčností, věnují biskupové shromáždění na synodě vám, křesťané východních katolických církví, které jsou dědičkami prvního rozšíření evangelia, této zkušenosti strážené s láskou a věrností, i církvím na Východě Evropy. Dnes je vám evangelium znovu předkládáno při nové evangelizaci prostřednictvím liturgického života, katecheze, každodenní modlitby v rodině, půstu, solidarity mezi rodinami, také díky účasti laiků na životě komunit a dialogu se společností. V řadě míst se vaše církve nacházejí uprostřed zkoušek a útrap, při nichž dosvědčují svůj podíl na Kristově kříži. Někteří věřící byli donuceni k emigraci a tím, že si zachovávají živou příslušnost ke komunitám svého původu, mohou přinášet svůj příspěvek k pastýřské péči a k evangelizačnímu dílu v zemích, které je přijaly. Kéž Pán i nadále žehná vaší věrnosti a kéž nad vaší budoucností vystoupí obzory pokojného vyznávání a praktikování víry v podmínkách míru a náboženské svobody.

Hledíme na vás, křesťané, muži i ženy, kteří žijete v afrických zemích, a vyslovujeme vám svou vděčnost za svědectví, které vydáváte evangeliu, často v  lidsky obtížných podmínkách. Povzbuzujme vás, abyste dávali novou energii evangelizaci, kterou jste přijali v  poměrně nedávných časech, abyste utvářeli církev jako „Boží rodinu“, abyste posilovali totožnost rodiny a podporovali úsilí kněží a katechetů, zvláště v malých církevních společenstvích. Rovněž se prosazuje potřeba rozvíjet setkání evangelia se starobylými i novými kulturami. Očekávání a silná výzva směřuje do světa politiky a ke vládám různých afrických zemí: nechť jsou ve spolupráci se všemi lidmi dobré vůle prosazována základní lidská práva, aby se kontinent osvobodil od násilí a konfliktů, které ho ještě sužují.

Biskupové shromáždění na synodě vyzývají vás, křesťané Severní Ameriky, abyste s radostí odpovídali na volání k nové evangelizaci. Zároveň s uznáním hledí na to, jak vaše křesťanská společenství během svých ještě mladých dějin přinášela hojné plody víry, lásky i misijní plody. Nyní je třeba vidět, že mnohé výrazy současné kultury v zemích vašeho světa jsou dnes vzdáleny od evangelia. Výzva ke konverzi se stává aktuální a z ní se rodí úsilí, které vás nestaví mimo vaše kultury, ale do jejich středu, abyste všem nabízeli světlo víry a sílu života. Zatímco do vašich krajin velkoryse přijímáte nové obyvatelstvo vystěhovalců a uprchlíků, buďte zároveň připraveni otevřít pro víru také brány svých domů. Věrni závazkům, které jste přijali na synodálním shromáždění pro Ameriku, buďte solidární s Latinskou Amerikou při trvalé evangelizaci vašeho společného kontinentu.

Tentýž pocit vděčnosti vyjadřuje synodální shromáždění církvím Latinské Ameriky a Karibiku. Je zvláště oslovující, jak se během staletí rozvinuly ve vašich zemích formy lidové zbožnosti, stále zakořeněné v mnoha srdcích, výrazy láskyplné služby i dialog s kulturami. Nyní, tváří v tvář mnoha současným výzvám, především výzvě chudoby a násilí, povzbuzujeme církev v Latinské Americe a na Karibiku, aby žila ve stavu trvalé misie, hlásala evangelium s nadějí a radostí, vytvářela společenství pravých misijních žáků Ježíše Krista a nasazením svých synů ukazovala, že evangelium může být zdrojem nové spravedlivé a bratrské společnosti. I náboženský pluralismus klade vašim církvím otázky a vyžaduje si obnovené hlásání evangelia.

Cítíme, že slovo dodávající odvahu a povzbuzení máme nabídnout i vám, asijští křesťané. Jste malou menšinou na kontinentu, na němž jsou soustředěny téměř dvě třetiny světové populace. Vaše přítomnost je plodným semenem svěřovaným moci Ducha Svatého, které roste v dialogu s různými kulturami, se starobylými náboženstvími i s mnoha chudými. I když je církev v Asii často stavěna na okraj společnosti a na mnoha místech i pronásledována, svou pevnou vírou představuje vzácnou přítomnost Kristova evangelia, které hlásá spravedlnost, život a harmonii. Asijští křesťané, kéž cítíte bratrskou blízkost křesťanů jiných zemí světa, kteří nemohou zapomínat na to, že na vašem kontinentu, ve Svaté zemi, se Ježíš narodil, žil, zemřel a vstal z mrtvých.

Se slovem uznání a naděje se biskupové obracejí na církve evropského kontinentu, dnes z velké části poznamenaného často i agresivní sekularizací a zčásti ještě zraněného dlouhými desetiletími vlády ideologií, nepřátelských Bohu a člověku. Uznání patří minulosti, ale i přítomnosti, kdy evangelium podnítilo v Evropě jedinečné poznatky a zkušenosti víry, rozhodující pro evangelizaci celého světa, často oplývající svatostí: bohatství teologického myšlení, různé charismatické výrazy, nejrůznější formy charitativní služby chudým, hluboké kontemplativní zážitky, výtvory humanistické kultury, která přispěla k odhalení důstojnosti lidské osoby a k vytváření obecného dobra. Kéž současné těžkosti nad vámi nevítězí, drazí evropští křesťané, ale nechť jsou spíše vnímány jako výzva k překonání a jako příležitost pro radostnější a živější hlásání Krista a jeho evangelia života.

Biskupové synodálního shromáždění zdraví nakonec i národy Oceánie, které žijí pod ochranou Jižního kříže, a děkují jim za jejich svědectví Ježíšovu evangeliu. Modlíme se za vás, abyste i vy, jako samaritánská žena u studny, silně pociťovali žízeň po novém životě a mohli naslouchat Ježíšovu slovu, které říká: „Kdybys znala Boží dar“ (Jan 4, 10). Stále pociťujte závazek kázat evangelium a dávat poznat Ježíše v dnešním světě. Vyzýváme vás, abyste se s ním setkávali ve vašem každodenním životě, abyste mu naslouchali a skrze modlitbu a meditaci objevovali milost, která vám umožní říci: „Víme, že je to skutečně Spasitel světa“ (Jan 4, 42).

14. Mariina hvězda osvěcuje poušť

Dospěli jsme na konec této zkušenosti společenství mezi biskupy celého světa a jejich spolupráce s úřadem Petrova nástupce a slyšíme, s jakou aktuálností pro nás zaznívá Ježíšovo přikázání jeho apoštolům: „Jděte, získejte za učedníky všechny národy… Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28, 19.20). Poslání církve se nezaměřuje jen na zeměpisné rozšíření, ale zachycuje ty nejskrytější záhyby v srdcích našich současníků, aby je znovu přivádělo k setkání s žijícím Ježíšem, který se zpřítomňuje v našich společenstvích.

Tato přítomnost naplňuje naše srdce radostí. S vděčností za dary, které jsme v těchto dnech dostali, se vznáší náš chvalozpěv: „Velebí má duše Hospodina … Veliké věci mi učinil ten, který je mocný“ (Lk 1, 46.49). Mariina slova jsou i našimi. Pán skutečně učinil během staletí své církvi v různých částech světa velké věci a my ho velebíme, s jistotou, že neopomine ani v našich dnech hledět na naši ubohost a ukazovat moc svého ramene a že nás podpoří na cestě nové evangelizace.

Mariina osoba je orientací na naší cestě. Jak nám řekl Benedikt XVI., tato cesta se může jevit jako putování pouští. Víme, že jí musíme projít a vzít si s sebou to podstatné: dar Ducha, Ježíšovo společenství, pravdu jeho slova, eucharistický chléb, který nás živí, bratrství církevního společenství a elán lásky. Voda ze studny dá rozkvést poušti. Jako v noci na poušti se hvězdy ukazují zářivější, tak i na nebi naší cesty silně září světlo Mariino, hvězda nové evangelizace, které se s důvěrou odevzdáváme.