Glosa: Církev nesmí jen hlásat, ale také naslouchat
Na synodálních rozpravách napříč církví po celém světě zaznívají i navzdory rozdílnému kulturnímu či politickému prostředí často podobné podněty. Témata jako naslouchání, srozumitelnost jazyka církve, kontext okolní kultury, spoluúčast a spoluodpovědnost, meze klerikalismu či postavení žen rezonovala v církvi napříč celým světem. A právě na ta by se měla církev budoucnosti zaměřit.
„Podívej se do křišťálové koule a můžeš mluvit o budoucnosti církve.“ Alespoň tak zazněla jedna sarkastická rada předcházející debatu k tomuto tématu. V současném světě plném neočekávaných a ne vždy příjemných překvapení, jakým byla například vlna pandemie covidu-19 nebo ruská invaze na Ukrajinu, není lehké hovořit o budoucnosti. Na druhé straně, pokud bychom ztratili schopnost dívat se s nadějí do budoucnosti, ztratili bychom tím samým i současnost. Budoucnost není schovaná v křišťálové kouli, děje se tady a teď, mezi námi. Pokud o ní chceme seriózně diskutovat, musíme umět číst přítomnost, být k ní vnímaví a hledat klíč k jejímu porozumění.
V rozpravách o budoucnosti církve můžeme pro úplné zjednodušení vymezit dvě základní roviny. Jednak můžeme řešit praktické otázky blízké budoucnosti, jednak lze uvažovat také o možných základních směrech dalšího vývoje. V praktické rovině se nacházejí úvahy o stoupajícím, či klesajícím počtu duchovních, věřících, o hmotném zajištění, o organizaci duchovní správy v dalších letech, konkrétních aktivitách, které by bylo žádoucí zajišťovat a nabízet. Tento pohled je zpravidla omezen na zabezpečení obsluhy farností a stávajících věřících. Zaměřuje se na výhledy ohledně obsazenosti farností, podporu zájemců o přípravu na kněžství, stejně jako na úvahy o rozsahu a úrovni zajištění charitativních, vzdělávacích a dalších aktivit.
Mezi aktuálními pohyby v církvi indikujícími možnou budoucí perspektivu lze na prvním místě identifikovat synodální proces. Ne každý jej zaznamenal, v mnoha farnostech úplně vytěsnili organizování jakýchkoliv setkání, leckde jsou setkání skupinek považována za jeden z debatních kroužků, který se časem rozpustí stejně jako řada dalších podobných pokusů. Přes to všechno a přes nijak dramatické zapojení věřících je tento pohyb nepřehlédnutelný.
V Česku jako v Zimbabwe
Do synodálního procesu se zapojili věřící napříč kontinenty. Již při zpracování prvních syntéz bylo zřejmé, jak jsou zkušenosti napříč jednotlivými regiony, zeměmi a později i celým světem obdobné. Odlišnosti ve výstupech z těchto setkání se týkaly konkrétních specifik daného regionu, ale základní poselství se shodovala. Věřící ze všech koutů světa sdíleli obdobné zkušenosti s církví. Témata jako naslouchání, srozumitelnost jazyka církve, kontext okolní kultury, spoluúčast a spoluodpovědnost, meze klerikalismu či postavení žen rezonovala v církvi napříč celým světem. I našim uším zní aktuálně například výstup ze zimbabwské biskupské konference: „Měli bychom také věnovat pozornost myšlenkám a nápadům širší rodiny i dalších společníků na cestě – nekatolíků, politiků a nevěřících. Těmto hlasům ze svého okolí si nemůžeme dovolit se vyhýbat, abychom nepropásli, co nám Bůh skrze ně šeptá!“
Ve vztahu ke čtení budoucnosti představuje aktuálně jeden z nejzajímavějších materiálů souhrnná zpráva ze synodálního shromáždění konaného loni v říjnu v Římě. V žádném případě se nejedná o závěrečný dokument, ale o zprávu obsahující řadu inspirativních podnětů. Nebývá zvykem, abychom si od dokumentů tohoto typu slibovali něco zvláště převratného. Ani tato zpráva není žádnou revolucí, na druhé straně je velmi zajímavým podnětem k přemýšlení a inspirací k diskusím o budoucnosti církve.
Synodální rozměr církve není žádným novým vynálezem, naopak daleko více představuje návrat ke kořenům, a to konkrétně k praxi rané církve. Během staletí se její podoba vyvíjela, některé prvky ustupovaly do pozadí a jiné naopak nabývaly na síle. Církev nabyla podoby pevně hierarchicky organizované instituce, v níž se laici stali objektem péče duchovních. Laici měli přiznáno jediné právo – a to přijímat duchovní dobra od duchovenstva. Ačkoli mohli být pozváni k zajištění některých služeb v církvi, nebyli vybaveni žádným dalším právem, jako je např. právo na sdělení vlastního mínění. Laici nebyli vnímáni církví jako aktivní činitelé, ale jako ti, o které je duchovně pečováno, a od nichž je vyžadováno, aby dodržovali stanovený katalog povinností.
Účast laiků na všeobecném kněžství
Druhý vatikánský koncil přinesl učením o všeobecném kněžství věřících zásadní přelom v náhledu na postavení laiků. Koncil rozlišil všeobecné kněžství a kněžství služebné, které se sice od sebe podstatně liší, ale přesto zůstává ve vzájemném vztahu. Obojí kněžství vyjadřuje účast na jediném kněžství Kristově. Otázkou však zůstává, nakolik učení o všeobecném kněžství imanentně proniklo do běžného života církve a promítlo se ve vztazích mezi duchovními a laiky.
Synoda proto představuje významný impuls, jak znovu připomenout laikům toto jejich postavení a podněcovat je k přemýšlení o možnostech prohloubení jejich participace na životě církevního společenství, jak k tomu vybízí i papež František. Ostatně, jak vyplynulo z výstupů ze setkání účastníků, a to i napříč kontinenty, naslouchání představovalo jedno z významných témat. Mnozí účastníci vyjadřovali, jak je důležité, aby církev naslouchala hlasu všech. Naslouchání zbavenému jakéhokoliv předchozího předporozumění se musí učit v církvi všichni.
Papež František klade důraz na společnou cestou všech věřících, nikdo nesmí být odsunut na okraj, vytěsněn, každý se musí stát protagonistou. „Jít společně!“ opakovaně zdůrazňuje papež. Proto i souhrnná zpráva vybízí k hledání způsobů, jak rozšířit spoluúčast různých osob a jak překonávat dosavadní překážky, jimiž jsou mimo jiné i pocity nedůvěry a strachu. Paradoxně zavládl v souvislosti se synodálním procesem dvojí strach. Někteří lidé se bojí, že se nakonec nezmění vůbec nic, jiní se naopak jakýchkoliv změn obávají. Za těmito druhými obavami se též skrývá strach ze ztráty moci a z ní vyplývajících privilegií.
Misie jako sdílení radosti
Naslouchání a hledání společné cesty nelze omezit pouze na prostor uvnitř církve. Misijní poslání církev zavazuje, aby pečlivě četla znamení času. Proto je také nezbytné navazovat bratrství s těmi, kdo se hlásí k jiným náboženstvím a kulturám, a integrovat do procesu rozlišování přínos humanitních a společenských věd. Pod pojmem misie si běžně představujeme hlásání evangelia a pravd víry. Především by ale misie měly spočívat ve sdílení radosti, v otvírání nových horizontů poznání a v pozvání ke sídlení společných radostí.
Církev budoucnosti je misijní církví. Jako taková nesmí přehlížet žádné obavy a těžkosti, jimiž je lidstvo zmítáno. K tomu je nezbytné do svého procesu poznávání a rozlišování integrovat poznatky širokého spektra oborů a opravdu vážně se zabývat všemi současnými výzvami a problémy, jakými je především péče o společný domov v souvislosti s klimatickou změnou a jejími dopady, další vývoj umělé inteligence a dopady digitálních technologií, v neposlední řadě také hlubší promýšlení doktrinálních, etických a pastoračních otázek včetně otvírání prostoru lidem, kteří byli dosud kvůli nepochopení a předsudkům vytěsňováni na okraj církevního společenství – ať už kvůli manželskému stavu, identitě nebo sexualitě.
V nejširším pojetí toto vše znamená, že církev nepřichází, jen aby hlásala, ale také pro to, aby naslouchala. Pohyb a protipohyb znamená, že církev musí proměnit ryze hierarchickou vertikální strukturu do struktury horizontální a participativní. Musí se nechat vést Duchem a být schopna naslouchat bolestem a obavám dnešního světa. A také v něm nacházet stopy Božího působení. Předsudečné poznání znamená přicházet s předem připraveným porozuměním. Tedy takovým, které kážeme světu dříve, než mu nasloucháme a pochopíme jej. Jsme vybízeni, abychom společně nově četli dějiny a překonali stereotypy a předsudky. Misie neznamená jenom jít k druhým hlásat, ale též mít odvahu na této cestě přetvářet sebe sama. Musíme se naučit vidět věci nově, a to i ty úplně banální. Norský biskup Erik Varden k tomu říká: „Pro křesťana nemůže být nic banální, vše je pochopitelné, pokud je žito ve světle konečného cíle, kterým je dobro světa.“
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.