Křesťan zítřka bude mystikem, nebo nebude vůbec
Pondělí, 15.4.2024
Karl Rahner, část III.
Pavel Ambros
3. Perspektivy křesťanské zbožnosti zítřka
Zachování duchovního dědictví je pro zbožnost zítřka důležité, ale není tím, co je nakonec rozhodující. Neboť dědictví se může zachovat jen tehdy, dobude-li se toho, co je nové v budoucnu. Pouhý konservatismus je sterilní a nedosáhne ani vlastních legitimních cílů. Co je v křesťanství nové, je přirozeně vždy tvůrčí objevení a současné době vyhovující utváření původního bytí. Pro zbožnost zítřka se snad dají zdůraznit tři věci, o nichž se hned zmíníme, přičemž ovšem už předem musí být jasně řečeno, že abstraktně teoretické postuláty vůči zbožnosti zítřka jsou a zůstanou něco jiného než konkrétní živě produktivní vzory, které ve své konkrétnosti, a tak teprve působivé síle, jsou neodvoditelným darem Ducha církvi a nemohou být vyrobeny v retortě reflektující teologie. Křesťané však mohou církev pro tyto dary Ducha uschopnit tím, že v trpělivosti, bez reakcionářské svévole a bez destruktivního novotářství zvládnou nynější situaci a snaží se ji dál rozvíjet tak, jak je to vůbec jen možné.
1. Zakoušení nepochopitelného Boha
První a podstatné, co musí být směrodatné pro zbožnost zítřka, je osobní bezprostřední poměr k Bohu. To je otřepaná pravda, protože říká jen to, co znamená věčnou podstatu křesťanské zbožnosti. A přece je to dnes všechno jiné než samozřejmost. Žijeme v době, která mluví o vzdáleném, mlčícím Bohu, která – dokonce i v teologii, kterou přednášejí křesťané – mluví o smrti Boha, v době ateismu, který jistě nevyrůstá prostě jen ze zlého bezbožného srdce a jeho rebelie, nýbrž je také mylnou interpretací skutečně pravé a závažné zkušenosti člověka. Žijeme v době aktivní manipulace světa člověkem; v době, v níž člověk manipuluje sám sebou; v době, ve které se svět z konkrétnosti vlády nebeských mocností stává předmětem racionálního výzkumu a střízlivým kamenolomem pro výstavbu tohoto světa, který člověk projektuje podle svého obrazu a podobenství, a zázraky se zdají vyskytovat jen tam, kde sami při tom nejsme. Žijeme ve světě, v němž člověk učinil svůj vnitřní život také oblastí racionálně technické vědy, sám sebe analyzuje a mezi prvky této analýzy jen tak beze všeho neobjeví něco jako Boha, kde spíše ustavičně žije v podezření, že jeho náboženská zkušenost by mohla být odhalena jako staromódní mylná interpretace psychických potíží, popudů a mechanismů, které mohou a musí být zcela jinak vysvětleny a zvládnuty, než myticky nedefinovatelnou veličinou, která se nazývá Bůh. Žijeme v době, v které se Bůh (nebo co se tím rozumí) už nezdá použitelný k tomu, aby se zacpaly díry, které objevujeme v nedostatečnosti našeho bytí, přitom však máme dojem, že tyto díry buď musíme ucpat sami, nebo zůstanou neucpané i Bohem, že tedy prosebná modlitba se stala věcí nanejvýš pochybnou, žijeme v době, v které se lidé málo ptají, jak naleznou jako hříšníci milostivého Boha, který nás ospravedlní, nýbrž mají spíše dojem, že Bůh – pokud vůbec existuje – musí ospravedlnit sám sebe před svým trýzněným tvorem, který ospravedlnění nepotřebuje; v době, která se stává nedůvěřivou, je-li se svými otázkami odkázána na onen svět, v němž pak všechno bude ujasněno a uvedeno do pořádku. V takovém světě být křesťansky zbožný není zajisté žádná samozřejmost, zvláště když společenská samozřejmost, že člověk něco takového může a musí být, už neexistuje, třebaže se devadesáti procentům dětí u nás (v Německu) ještě dostává náboženského vyučování.
Je samozřejmé, že zde nemůže být pojednáno o vlastní základní otázce, totiž o otázce Boha, před existenciálním nebo také teoreticky reflektovaným anebo dokonce militantním ateismem. To přesahuje vůbec možnost takovéto krátké úvahy. Můžeme se jen pokusit říci něco málo ke zbožnosti samé v této situaci. Předně je samozřejmé, že v této situaci musí být zbožnost skromná a skrovná, a to že také být smí. My křesťané jsme si tuto situaci nevyhledali. Nedovoluje nám však prostě luxus komplikované zbožnosti, jak byl možný za starých časů. Když dnes někdo dokáže žít s tímto nepochopitelným mlčícím Bohem, vždy znovu najde odvahu ho oslovit, s vírou, důvěrou a odevzdaností mluvit do jeho temnosti, ačkoli zdánlivě nepřichází žádná odpověď než dutá ozvěna vlastního hlasu, když někdo vždy znovu vyklidí východisko svého bytí do nepochopitelnosti Boží, ačkoli se zdá vždy znovu zasypán bezprostředně zakusitelnou skutečností světa, jeho úkolem i strastí, které máme sami ze sebe aktivně zvládnout, a jeho ještě stále vzrůstající krásou a slávou, když to dokáže bez opory veřejného mínění a mravu, když tento úkol jako odpovědnost svého života přijme ve stále obnovovaném činu, a nejen jako příležitostné náboženské vrtochy, pak je dnes zbožným člověkem, křesťanem. Samozřejmě a právě dnes, kdy se zase chápe, že člověk není izolované individuum, bude užívat diskrétně naměřené míry církevní bohoslužebného servisu a účasti na svátostech (a také opravdu chápat, co se tím myslí), ale bude si smět klidně říci, kde je vlastní, dnes méně než kdy jindy přenosný úkol jeho náboženské existence. Splní-li ho, pak smí strom jeho zbožnosti v zimní době vyhnat méně listů a květů, jako byly pobožnosti a jiná zbožná cvičení v minulosti. Bude se věnovat fundamentálním skutečnostem a pravdám křesťanské víry a může mnohé jiné odvozené pravdy (o kterých se nepochybuje) klidně svěřit své implicitní víře (fides implicita) a také implicitní zbožnosti (pietas implicita) bez zbožného a posvátného luxusu v hlavě a v srdci, obvyklého v dřívějších křesťanských dobách, které – podle zdání – se staly teprve tehdy nábožensky živými, když nešlo o Boží nepochopitelnost a jeho bytí v Ukřižovaném, jenž byl od Boha opuštěn, nýbrž o zvlášť vybavený kult oltářní svátosti, kult drahocenné krve Páně, neposkvrněného početí, kult získávání odpustků atd.
Abychom v tomto smyslu skrovné zbožnosti měli odvahu bezprostředního poměru k nevýslovnému Bohu a také odvahu přijmout jeho mlčící sebesdělování jako pravé tajemství vlastního bytí, k tomu je ovšem třeba víc než zaujmout racionální postoj k teoretické otázce Boha a víc než pouhého doktrinálního přijetí křesťanské nauky. Je třeba mystagogie do náboženské zkušenosti, o níž se mnozí domnívají, že ji v sobě nemohou objevit, mystagogie, která musí být zprostředkována tak, že se člověk může stát svým vlastním mystagogem. Dokud někdo nepostihl samozřejmou neodvratnost odkázanosti svého o sobě vědoucího bytí na absolutní tajemství, které nazýváme Bůh a které se nám samo sděluje, ten nepochopil ještě ani začátek této mystagogie. Tato mystagogie musí člověka zbavit strachu před protivenstvím; ať se zalekne jenom projektů své vlastní touhy do nesmírnosti prázdného nic, když začne vzývat Boha a jeho, Nevýslovného, označoval jménem.
Jen abychom objasnili, co máme na mysli, a při vědomí o zatíženosti pojmu mystika (který správně chápán není protikladem k víře ve svatém Pneumatu, nýbrž je totéž), mohlo by se říci: Zbožný člověk zítřka bude mystikem, někým, kdo něco zakusil, nebo nebude vůbec. Už vůbec nebude, protože zbožnost zítřka nebude už nesena spolu s veřejným přesvědčením a náboženským mravem všech, které jsou už předem jednomyslné a samozřejmé vzhledem k osobní zkušenosti a k osobnímu rozhodnutí; dosud obvyklá náboženská výchova může tedy být už jen velmi sekundární drezurou pro to, co je nábožensky institucionální. Mystagogie musí zprostředkovat z přijatého zakoušení odkázanost člověka na správný obraz Boha, zkušenost, že základ člověka je propast: že Bůh je podstatně nepochopitelný; že jeho nepochopitelnost vzrůstá a neubývá, čím správněji je Bůh chápán, čím víc se nám přibližuje jeho láska, kterou se sám sděluje; že se nikdy nedá zařadit jako určitá položka do rozpočtu našeho života, aniž zpozorujeme, že pak naše výpočty teprve nevycházejí; že se stane naším štěstím jen tehdy, je-li bezpodmínečně uctíván a milován; ale také, že nemůže být určen jakožto dialektické ne k zakoušenému určitému ano, např. ne jako pouze vzdálený vůči blízkosti, ne jako antipól vůči světu, nýbrž že je tak vznešený, že přesahuje takové protiklady. Už předem před takovou dialektikou jsme prvotně na něj odkázáni a uskutečňuje se to v milosti, že on jakožto takový, aniž uvázne ve spleti naší dialektiky, v absolutním sebesdělování chce být a je náš Bůh.
Taková mystagogie nás musí konkrétně učit tomu, abychom vydrželi být blízko tomuto Bohu, jemu tykat, odvážit se do jeho mlčící temnosti, nestrachovat se, že bychom ho mohli ztratit právě tím, že ho oslovíme jménem, jako by – když chce (a to učinil) – nemohl být také ještě i v naší věčné podvojnosti, právě proto, že není činitelem našeho systému, v němž by mu bylo vykázáno určité místo (např. jen mimo). Taková křesťanská mystagogie musí ovšem také vědět, jak do ní patří Ježíš z Nazareta, ukřižovaný a vzkříšený.
Pro takový poměr k Bohu musí teologie připravit také nové porozumění a jemu úměrnou praxi prosebné modlitby, což dosud ještě neučinila dostatečně. Snad se dá říci: Jednotlivosti, které má člověk sám konat nebo vzít statečně na sebe jako neúprosný úděl, nepotřebuje si jako takové přímo vyprošovat, v prosbě však vezme jen sám sebe jako celého a v tom pak všechny jednotlivosti, takže konkrétní prosebná modlitba není jen tehdy obtěžování bohů, nýbrž modlitba k Bohu, jestliže je otevřením srdce, aby přijalo nepochopitelnost Boží jakožto lásku, v které jedině dochází vždy k vyslyšení. Pouze prosebná modlitba opravdu spoléhající na své vyslyšení je vůbec prosebnou modlitbou.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.