Milost soucítění

Jednou vedl Pierre Goursat ze svého lůžka na lodi schůzku rady komunity. Mluvilo se o velmi choulostivé otázce. Někdo zaklepal na dveře a vešel mladík s výrazem úzkosti ve tváři. „Pierre, už dál nemůžu, musím s tebou mluvit.“ „No dobře, kamarádíčku, řekni mi, co se ti stalo.“ A mladík začal vyprávět svůj příběh, který byl velice zamotaný a nakonec vyšla najevo úzkost z pocitu viny. Trvalo to aspoň dvacet minut a Pierre nakonec řekl: „Poslechni, posaď se sem a budeš účastníkem rady komunity. Musíme probrat ještě pár věcí a potom mi to všechno dopovídáš.“

Po skončení rady odešel mladík naprosto uklidněn. Je to příklad překvapujícího charismatu soucítění, které Pierre uplatňoval za všech okolností. A takových příkladů bychom mohli uvést mnoho. Ve své kancelář tak přijal jednoho chlapce v depresi a ten tam zůstal po celý den, nic neříkal a nic nedělal. Život šel prostě dál v jeho přítomnosti.

Mezi milostmi komunity Emmanuel byla na prvním místě adorace a Pierrovi velmi záleželo na tom, aby ještě před evangelizací stála milost soucítění. Pierrovo myšlení v této oblasti bychom mohli vystihnout takto:

Kristus dává v dějinách církve každému společenství, každému duchovnímu směru vlastní způsob, vlastní charisma, jak žít jeho kříž. Pro komunitu Emmanuel je jeho kříž jako spojen se jménem komunity Bůh s námi. Kříž, všechny kříže se tam žijí obvyklým způsobem, Jsou to kříže všech lidí: problémy s dítětem, nesnesitelné pracovní podmínky, problémy v manželství, nevyléčitelná nemoc. Ale jsou další kříže: náhlá smrt malého dítěte, nehoda, problémy při hledání bytu, rodinné drama v okolí. Tváří v tvář tomu všemu Bůh potěšuje třemi způsoby. Nejprve adorací, která otevírá srdce Boží lásce. Dál prostřednictvím bratří a sester, díky nimž se Boží láska konkrétně vyjadřuje v těžkých situacích. A nakonec je to chvála, která je rozhodnutí srdce a vůle k přijetí naděje.

Pierre Goursat rád říkal: „Z adorace Ježíše přítomného v eucharistii se rodí naše soucítění a evangelizace, tyto charakteristické rysy, tyto milosti komunity Emmanuel.“ A vysvětloval je takto: „Když člověk začne s adorací, často se po nějaké době dostaví určitá vyprahlost a člověk se točí v kruhu. Proč? Protože v tomto novém vztahu k Bohu myslí pouze na sebe, případně na své blízké nebo na velké úmysly té chvíle. Ale zapomíná na všechny, kteří nejrůznějším způsobem trpí, na všechny, kteří jsou v nebezpečí nebo právě míří do zatracení! Svatý Dominik při nočních modlitbách často plakal a volal k nebesům: ’Pane, co se stane s hříšníky?‘ Z takové přímluvné modlitby za lidi, kteří trpí nebo spějí do záhuby, se rodí pravé soucítění. Není to citové soucítění, ale touha jít vstříc těm, kdo trpí, kdo neznají Boží lásku. Z ní se rodí oheň evangelizace, který má svůj zdroj v adoraci.“

V komunitě Pierre napomáhal tomu, aby se toto soucítění projevovalo velmi konkrétním způsobem. Byla to pomoc drogově závislým a lidem na okraji společnosti, kteří byli v počátcích komunity přijímáni na lodi a v Zeleném butiku ke společné modlitbě a sdílení. Později dostala komunita dům Arche de la Colombe v kraji Beauvais, o kterém budeme ještě mluvit. Jedním z nejotevřenějších způsobů konkrétního projevu soucítění bylo nepochybně vytvoření SOS modlitby.

Telefonická služba SOS modlitba vznikla v roce 1979. Projekt se uskutečnil po smrti bratra jednoho z členů komunity – Daniela Garrica, která přišla po mnohaletém utrpení. Daniel o tom vypráví: „Poslední noci jsem trávil sám na nemocniční chodbě. Tam jsem si naráz uvědomil, že kdybych nemohl zatelefonovat bratřím z komunity ve chvílích, kdy jsem to nejvíc potřeboval, asi bych se zbláznil! I když jsem o projektu nevěděl, myslel jsem na nutnost vytvořit SOS modlitbu.“ Pierre už dlouho pomýšlel na něco podobného, ale když mu Daniel řekl o tom, na co v nemocnici myslel, řekl: „Tak a teď už se do toho musíme opravdu pustit!“ Ostatně v názvu této služby se ukázal původní význam slova SOS – Save our souls, což znamená „Zachraňte naše duše“.

Služba byla zahájena 14. března 1979. Toho dne všechny národní rádiové stanice vstoupily do stávky. Ale novinář Charles Villeneuve odvysílal na Europe I reportáž o komunitě Emmanuel, ve které mluvil o zahájení služby SOS modlitba a uvedl i telefonní číslo. A stalo se, že jedině Europe I nestávkovala a dosáhla toho dne rekordu v počtu posluchačů. Všichni si mohli vyslechnout zprávu o vytvoření této služby včetně telefonního čísla, neboť byla zařazena do každého zpravodajského bloku od sedmé hodiny ráno. „Hned po odvysílání telefonního čísla v rádiu zazvonil telefon. Volal mimopařížský posluchač, aby nám řekl: Dík že existujete.“

Hned se tedy ukázalo, že to byl dobrý záměr. Utvořily se týmy a telefon funguje ve dne v noci. Nachází se v místnosti, kde je Nesvětější svátost. Každé volání se stručně zaznamená do sešitu, který leží před Pánem. Každý rok tak před Něj položíme stovky a stovky stran. Zjistili jsme, že není nutné dávat rady, nejde o přímou psychologickou pomoc, ale lidé, kteří volají, potřebují, abychom se s nimi modlili. Počet volání rychle narůstal, a to nejen z Francie, ale i z ciziny, často z těch nevzdálenějších koutů zeměkoule.

SOS modlitba trvá od roku 1979. Neuplyne ani jeden den, aniž by nepřišlo svědectví o vyslyšení prosby. Často se jedná o uzdravení, obrácení, všechny možné milosti. Někdy jsou to velmi dojemné případy. Uvádíme jeden z nich, o kterém vypráví mladá žena: „Loni v květnu jsem vám jednou večer zavolala. Byla jsem skutečně v těžké situaci. Žila jsem pět roků s mužem, který byl ženatý a měl tři děti. V jeho manželství byly velké problémy dlouho předtím, než jsem se s ním setkala. Pracuje ve Francii a čas od času jede do svého kraje, aby se viděl se svými dětmi. Věděla jsem, že se nechce rozvést kvůli dětem, ale rozhodla jsem se mít s ním dítě. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, on dítě nechtěl. Dlouho a dlouho jsem plakala, ale z lásky k němu jsem přistoupila na potrat. Druhý den měl pro mě přijet a odvézt mě na kliniku. Měla jsem strach někomu se svěřit, a tak jsem zavolala SOS modlitbu. Chtěla jsem poprosit o modlitbu, aby se změnilo srdce otce dítěte, ale nebyla jsem přesvědčena o síle modlitby. Modlili jste se se mnou a já jsem se pak ještě modlila sama. Druhý den pro mě ten muž nepřijel. Později jsem se ho zeptala, proč nepřijel. A víte, co mi odpověděl? ’Nedokážu ti to vysvětlit, ale nějaká vnitřní síla mi zabránila, abych se vydal na cestu.‘ Pochopitelně jsem se rozplakala a všechno jsem mu pověděla. Už spolu nežijeme a já se modlím, aby se jeho manželství dalo do pořádku. Porodila jsem chlapečka, jmenuje se Samuel. Jeho otec se na něj přišel podívat a vím, že ho má rád. Je to vidět a cítím to. A tak i nadále svěřuji svůj život Pánu a prosím, abych znovu neupadla do cizoložství. Chtěla jsem vám vyprávět své svědectví, abyste věděli, že SOS modlitba není zbytečná. Pán ať je chválen a veleben. Velebím ho za svého syna, kterého zachránil.“

Mezi lidmi, kteří telefonují, se najdou i takoví, kteří se vůbec neumí modlit. Tak tomu bylo i s jednou ženou, která v roce 1979 zavolala mezi prvními: „Právě jsem poslouchala

rádio a ještě nikdy v životě jsem se nemodlila. Musí to být něco úžasného. Naučte mě modlit se. Nejsem pokřtěná, ale moc bych se chtěla modlit.“ Pierre určitě až v nebi uviděl, co všechno

udělala služba SOS modlitba pro takové množství lidí.

Služba soucítění se vtělila i do přijímání lidí z okraje společnosti v domě Arche de la Colombe a při návštěvách v nemocnicích. V Arche de la Colombe žilo již malé společenství, které tvořily především Marthe a Nanda. Později se rozhodly vstoupit do komunity Emmanuel. V tomto společenství nacházeli po mnoho let útočiště mladí lidé, kteří se ocitli v těžké situaci. Pierre tam poslal Francise Kohna, později tam začal pracovat Guy de Kérimel, který se velmi hluboce ponořil do bratrského života s těmito mladými. Byl mezi nimi i Henri, který zakusil nejhorší možné útrapy, jaké si jen lze představit. Po mimořádně těžkém dětství a dospívání začal ve 14 letech s drogami. Pak to byl alkohol, prostituce, okultismus, černá magie, vězení. Henri byl na tom nejhůř ze všech. Když přišel do Arche de la Colombe, byl tak utlumený, že se neodvážil zpívat a modlit se spolu s ostatními. V průběhu několika týdnů u něj došlo k úplné proměně. Velmi brzy našel blízký vztah se svaté Terezii z Lisieux a k Panně Marii, které přispěly k jeho velkému vnitřnímu osvobození a uzdravení. A neuběhly ani dva měsíce a byl z něj úplně nový člověk. Tehdy napsal: „Když jsem přišel do Arche de la Colombe, našel jsem tam nejen bratry, ale především rodinu. Na začátku jsem s tím měl velké problémy. Viděl jsem, jak tam společně žije sedm nebo osm kluků, jak silně prožívají modlitbu i práci a řekl jsem si: ’Ti jsou úplně mimo, tady to pro mne nebude!‘ A pak jsem se jednoho dne do toho dostal. Prostřednictvím modlitby jsem pocítil jako něčí přítomnost. Nevěděl jsem, čí je to přítomnost. A tato přítomnost mi umožnila zbavit se všeho toho, co jsem s sebou tahal, tu osobu, kterou jsem si vytvořil postupem let plných utrpení, odmítání a vzpoury ... A věřte mi, že to není nic lehkého, ty dny, kdy člověk odhazuje svůj způsob života. V některých chvílích je velmi agresivní a má chuť vrhnout se na prvního, kdo mu přijde pod ruku! Ale nejvíc mě tady udivilo, že mě bratři přijali.“

Oheň naděje – Pierre Goursat, zakladatel komunity Emmanuel, str 89