Nebrečme nad naší situací

Přinášíme vám rozhovor s francouzským katolíkem Danielem Guery, který se jako laik významně angažuje v životě francouzské římskokatolické církve. V rozhovoru se zamýšlí nad tím, jak by měla fungovat církev trpící nedostatkem kněží.

Můžete se nám krátce představit a také nastínit svoji službu v církvi?

Vyrostl jsem v katolické rodině, která se velmi aktivně podílela na životě církve. Můj otec se účastnil mnoha akcí naší farnosti a také města. Založil modlitební skupinku mužů, kteří si přáli více propojit svůj život s vírou, v rámci tzv. Hnutí „Katolická akce“ (snaha o zapojení laiků do církve). Také v továrně, kde pracoval, založil katolické odbory. Velmi úzce spolupracoval s kněžími a podílel se na organizaci mší i různých událostí ve farnosti.

Tak jsem se i já přirozeně podílel na těchto akcích, byl součástí modlitebních skupin. Především v rámci ACI, což je skupina hnutí vytvořena katolickou církví ve 20.století, v pojetí společenského katolicismu. Brzy jsem zaujal zodpovědnost na úrovni místní, diecézní a posléze i celostátní. V mé diecézi jsem se účastnil pastoračních rad a byl jsem zvolen hlavním sekretářem pastorační rady diecéze Verdun. Poté jsem souhlasil s účastí v mezinárodní skupině našeho hnutí ACI (MIAMSI), kde jsem byl 8 let prezidentem. Během tohoto působení jsem založil Světové fórum mezinárodních nevládních katolických organizací, díky němuž jsem v pravidelném kontaktu se Svatým stolcem ve Vatikánu. Společně se zamýšlíme, jak lépe svědčit o evangeliu v dnešním světě, zvláště v mezinárodních institucích, jejichž jsme součástí (OSN, Rada Evropy, FAO, ...)

Měl jste možnost nahlédnout do aktivit naší farnosti, jak ji vnímáte pohledem člověka odjinud?

V roce 1991 jsme přijeli do Československa, abychom se setkali a poznali místní církev a lépe pochopili, čím si musela projít za éry komunismu. Hodně jsme se naučili a dozvěděli díky přijetí v rodinách a setkání se zdejšími kněžími. A jsou to právě Otrokovice, kde jsme přijati za přátele, letos je to již 31 let, kde jsme měli možnost poznat českou farnost, českou církev.

Zažili jsme éru osvobození hlasu křesťanů v roce 1991 se spoustou svědectví křesťanského života za komunismu, pak stavbu kostela sv. Vojtěcha. Zasáhla nás solidarita a práce tolika farníků! Od té doby, během našich pravidelných návštěv, vnímáme plynulost, kontinuitu různých farních aktivit, které jsou velmi pestré a zaměřené na všechny věkové kategorie. Z farníků září bratrství a při rozhovorech po mši před kostelem je to naprosto jasné, že je zde skvělá parta lidí! Tak jako i v dalších zemích střední Evropy, i zde zažíváme hledání rovnováhy mezi bohoslužbou, modlitbou a dalšími možnostmi více spojenými s životem společenství.

Za co můžeme být vděční a na co se připravit, popř. si dát pozor?

Můžeme se radovat z toho, že máme to velké štěstí, že známe Ježíše Krista, a to díky těm, kteří tu byli před námi a zanechali nám živé evangelium. Boží slovo nás provází a vyživuje každý den. Samozřejmě, model předkoncilní církve již není aktuální a my musíme objevovat, hledat ovoce o 60 let později díky 2.vatikánskému koncilu, který převrátil naše zvyky. Církev Božího lidu zahrnuje všechny členy a každého zve, aby se stal součástí života církve. To je také význam spojení, které popisuje papež František: učedník-misionář (ne jeden nebo druhý, ale oba vnitřně spojeni). Sněm nad církevní synodou nám pomáhá být pozornými v jednom důležitém aspektu: jít společně! Všichni – biskupové, kněží, tak i věrní laici musí hledat způsoby, jak podporovat a oživovat společenství křesťanů podle evangelia pro dobro celého světa.

Jaká je situace církve ve Francii?

Ve Francii, tak jako v mnoha zemích západní Evropy, je církev v obtížné situaci, a to hlavně ze dvou důvodů: nedostatek kněží a sekularizace. Krok za krokem náboženská kultura mizí. Tváří v tvář této obtížené situaci jsou reakce křesťanů velmi různé a mnohdy i radikální. Není jednoduché sjednotit svět: ti, kteří se drží bohoslužby a čisté tradice, pro které je oddanost výsadní cestou, jak být v církvi, a ty kteří se starají o bližní, činy lásky, kdo dávají přednost blízkosti chudých, ve spojení s celou společností a charitními skutky.

Co osobně považujete v současnosti za nejpalčivější problém nejenom Francie?

Pro mě je aktuálně největší výzvou dnešní doby – najít způsob, jak být v srdci života světa. Jak to udělat, aby církev nebyla uzavřenou nádobou, jen pro lidi, kteří se dobře znají, a kteří zapomínají že láska k bližnímu zahrnuje celý svět! Jak najít slova, místa, chvíle, kdy mluvit o Ježíši Kristu? Jaké využít možnosti, aby nám bylo nasloucháno? Jak se ptát bez toho, aniž bychom soudili, zavrhovali ostatní, kteří jsou naši bratři?

Jak vypadá život vaší farnosti?

Naše farnost zahrnuje město s 15 tisíci obyvateli a několik vesniček. Je zde jediný kněz, který slouží mši svatou v sobotu večer a jednu v neděli. Pokud je k dispozici kněz v důchodu, odslouží mši ve vesnici. Kromě eucharistie, jsou zde samozřejmě i svátosti křtu a svatby (za účasti jáhnů a laiků, kteří pomáhají s přípravami a správou svátostí), pohřby, kde se také více zapojují laici (návštěva rodiny pozůstalých, přípravy na obřad, ale také vedení pohřbu – laici, kteří mají povolení od diecéze). Náboženství, katolické školy, různé asociace jako například skauti a skupiny seniorů jsou také aktivní. Důležité místo zaujímá také Charita a její činnost.

U vás je již běžné, že kněz má i 20 kostelů. Je to i případ vašeho kněze?

Ano, náš kněz je farářem dvou velkých farností, z nichž každá má více jak 20 kostelů. Dva kněží v důchodu mu pomáhají, ale je to opravdu problém! Opravdová výzva k uchopení! Jak zajistit svátosti a křesťanskou přítomnost? Jak vést společenství a nabízet aktivity: náboženství, formaci? To je důvod, proč vzniklo „EAP“ (skupina pastorační animace) - složená z laiků, kteří se podílí na misijním projektu církve na úrovni farností. To je ve spojení s knězem, který tomuto předsedá.

A jak vypadá život, zapojení laiků tam, kde mají mši např. 1x za měsíc?

Když je jen jedna mše za měsíc, a v některých případech i méně, společenství se ocitá v opravdových potížích. Musí hledat originální řešení. Nejde o to abychom se litovali nebo brečeli nad naší situací. Je to realita, kterou musíme přijmout! Samozřejmě je možnost zajet tam, kde se slaví eucharistie, ale je také nezbytné si položit jednoduchou otázku:

jestli se naše patření Kristu a církvi neomezuje pouze a jen na týdenní eucharistii? Jakou roli pro nás hraje služba druhým, chudým, těm, co jsou v nouzi? V mnoha případech jsou v těchto vesničkách nebo čtvrtích skupinky křesťanů, které se schází, aby nabídli v neděli nebo během týdne bohoslužbu slova, modlitební setkání. Zbývá ale také tvořit život komunity mimo čas bohoslužby. Což není snadné, ale je to rozhodně výzva! Mezi dvěma eucharistiemi, mezi dvěma návštěvami kněze – jaké zařadit aktivity: čas pro modlitbu, debatní skupinku, program pro děti, pro seniory, aktivity podle období jako půst či advent.

Je možné se v něčem inspirovat a již se tak připravit na přicházející krizi neobsazených farností u nás?

Vypadá to, že způsob, jakým se připravit na život v komunitě, kde není stále přítomný kněz, je zapojení co nejvíce pokřtěných laiků do života farnosti, a nepřestávat zároveň sledovat a povzbuzovat ty, pro něž je to budoucí výzva. Abychom k tomu dospěli, je z mého pohledu naprosto zásadní rozvíjet vzdělání. Nejen vzdělání akademické, ale „v terénu“, „jdoucí společně“! Samozřejmě je přínosné katechetické vzdělání, které posiluje víru, ale také informace/vzdělání o fungování církve, to je úkol každého z nás. Položit si prostou otázku: Jakou roli mohu zaujmout v životě farnosti? Jakou nezbytnou roli zastává náš kněz? Jak ho podpořit v tom co může dělat nebo mohl by? Jak se zamýšlet s ním a autoritami v diecézi nad současností a budoucností našeho společenství? Hlídat rovnováhu mezi modlitbou, účastí na eucharistii, charitou, péčí o chudé a potřebné, různými aktivitami pro různé skupiny lidí, tak jako to ve farnostech děláme, je nezbytné. Nezůstat u sebe, ale být „učedník misionář“!

Navštívil jste mnoho zemí, čím se můžeme z jejich života, správy farností inspirovat?

Mohl jsem strávit hodně času ve velmi různých zemích a objevovat mnoho způsobů, jak žít svou víru a členství v místních církvích a společenství:

- Pravidelné nedělní modlitební setkání organizované a vedené laiky a/nebo řádovými sestrami (5x do roka za účasti kněze) - Bolívie

- Organizace a skupiny podporující lidi v nouzi – Taiwan, Sýrie, Brazílie

- Organizace a sdílená odpovědnost za život farnosti v radě starších s delegovanými misionáři – Afrika (Bénin-Niger)

- Bohatá komunikace v srdci farnosti zahrnutá v týdenním magazínu, plakáty v kostele a farním sále představující aktivity farnosti. Belgie vyniká svou vynalézavostí a otevřeností ve světě!

- Možnosti v každém věku pro pravidelné setkávání a „tvorbu církve“

To, co je základem našeho bytí a bytí v církvi je volání Ducha svatého. On nám umožní rozeznat co je dobré pro Boží lid, jehož jsme součástí, tam kde žijeme a v naší době. Kéž nám pomáhá svěřit naše dary a talenty do služby církve a učí nás volat i ostatní, kteří mohou svým nadáním velebit Pána a oslavovat Jej. ◼

Rozhovor připravil O. Pavel Šupol,

přeložila Monika Stoklásková

https://farnostotrokovice.cz/blog/app/web/upload/Obrazky22/FOM%202022%20speci%C3%A1l%20web.pdf