Karol Sobczyk: vedoucí někdy zneužívají svého vlivu a připoutávají lidi více k sobě než ke Slovu
Karol Sobczyk vedoucí společenství Hlas na poušti a představitel Národní služby společenství CHARIS Polsko řekl, že "jakákoli manipulace, zbavování svobody a příliš autoritativní role vedoucího by měla být vždy varovným signálem". Odkázal také na případ dominikána Pavla M.
Dawid Gospodarek (KAI): Na jeho mše svaté přicházely tisíce lidí s modlitbami za uzdravení, mnozí se prý obrátili. Prorokoval, rozeznával povolání, kázal s podmanivým zaujetím, které mu ostatní faráři záviděli, a jeho představení si ho velmi hýčkali pro davy přiváděné do chrámů. Zároveň vytvořil sektu, projevil se jako brutální manipulátor, znásilňoval a používal násilí. Zničil životy mnoha lidí a pro své nekalé cíle používal zfalšovanou teologii a mystiku. Jak se jako vedoucí charismatického společenství a zároveň psycholog díváte na příběh dominikána Pavla M.?
Karol Sobczyk: Pro mě je to dramatický příběh člověka, který v určitém okamžiku svého života vážně sešel na scestí, a systému, který tento pád do záhuby podporoval, což mělo a má katastrofální důsledky - jak pro oběti všech těchto činů, tak pro církev obecně. Tuto problematiku vnímám také z hlediska příběhu, který ohrožuje všechny, zejména ty, kdo jsou na vedoucích místech, na místech s významnou autoritou. V poslední době se ve světě objevuje stále více jmen, která jsme oceňovali jako výjimečné pastýře a z nichž se vyklubali skuteční pachatelé trestné činnosti. Příběh Pavla M. je obzvláště obtížný, protože nejde jen o zneužití v sexuální oblasti, ale také, jak jste zmínil, o přijetí hluboce manipulativního jednání, o použití psychologických technik charakteristických pro sekty, které se nedají skloubit s evangeliem. A přesto se to všechno tak dlouho dělo v srdci církve.
Co chybělo, aby škodlivé aktivity Pavla M. byly vůbec možné?
- Kdybych měl na tuto otázku odpovědět jedním slovem, řekl bych, že tam chyběl Bůh. Kdybych však měl toto tvrzení rozvést, zdá se, že je nutné upozornit na to, že se jedná o velmi složitý problém. Církev po svržení komunismu, k jehož porážce zásadním, rozhodujícím a neocenitelným způsobem přispěla, zaujala na počátku devadesátých let minulého století určité společenské postavení. Nazval bych ji pozicí autority, důležitosti a moci. Jako církev jsme v sobě nesli přesvědčení, že díky naší moci nám lidé musí naslouchat, počítat s námi, respektovat naše zásady a řídit se tím, co je pro nás důležité. Tento vliv byl jasně patrný i v politickém prostoru, protože získat (více či méně explicitní) podporu církve ze strany politických stran pro ně znamenalo velmi mnoho. Zároveň způsob fungování církve na mnoha místech připomínal - a nutno upřímně říci, že někdy stále připomíná - organizace známé z období komunismu, v nichž známosti a konexe měly často klíčový vliv na přijímané kroky, finanční záležitosti zůstávaly utajeny a ve sporných otázkách rozhodovala mocenská pozice. Jinými slovy, jako církev jsme zažili svobodu od komunismu, podobně jako Izraelité od toho, co se dělo v Egyptě, ale ten Egypt nás ještě neopustil. Zůstala v nás určitá mentalita, která zjevně podporovala zneužívání, zejména mezi těmi, kdo byli v mocenských pozicích.
Mezitím se svět posunul o velký kus dopředu. Když církev viděla, jak svět v oblasti morálky postupně, ne-li přímo cvalem, upadá, uzavřela se všemu, co je v něm pokrokové. Je však třeba si uvědomit, že v posledních desetiletích svět vytvořil mnoho cenných norem a standardů, které se pro moderního Evropana staly dokonce každodenní součástí společenského života - a přesto se zdá, že dnes působí ve všech realitách kromě církve. Definují je například pojmy jako "interní audit", "kontrola kvality", "krizové řízení", "organizační kultura", "transparentnost a otevřenost", "servant leadership" nebo "kultura otevřeného dialogu". Někteří lidé dnes mají dojem, že církev, kterou lidé dnes potřebují, je církev blahoslaveného kardinála Wyszynského: plná rozhodnosti, pevnosti a nezlomnosti při obraně křesťanských zásad, tradic a hodnot. Ty jsou samozřejmě neměnné, ale vzhledem ke kontextu současného člověka dnes potřebujeme adekvátní způsoby, řešení a prostředky jednání, které slouží šíření evangelia ve světě. Ty, které byly účinné před padesáti lety, nemusí být účinné dnes. Je třeba provést zásadní reformu, která by měla začít tím, co papež František nazývá pastorační konverzí. Tato reforma musí zahrnovat nejen pastorační rozměr církve, ale také, což je velmi důležité, její strukturální rozměr, včetně způsobu jejího řízení. Bez této obnovy lze jen těžko očekávat, že se vše náhle změní.

O zneužívání v charismatických společenstvích se dozvídáme stále častěji, a to nejen v katolické církvi. Například aféra církve Hillsong měla značný ohlas. Jedná se o známou a prosperující evangelikální církev, která se proslavila hudbou hranou po léta také v polských společenstvích. Její zakladatel, pastor Brian Houston, právě odstoupil z vedoucí pozice a bude čelit soudu jako obviněný z krytí sexuálních deliktů svého otce, rovněž uznávaného pastora a kazatele. Myslíte si, že charismatická společenství jsou náchylnější k teologickému a morálnímu zneužívání? Je v nich poměrně silná vedoucí pozice, emoce v nich zřejmě hrají důležitější roli než rozum.....
- Myslím, že všechny skutečnosti církve, včetně charismatické obnovy, jsou vystaveny teologickému a morálnímu zneužívání. 
Nemyslím si, že by jich bylo více než v jiných částech církve. Jen se často týkají jiných věcí než například ve vztahu k té části církve, kterou běžně nazýváme "tradice". Ale jak v jedné, tak v druhé části církve existují situace, které by se v církvi dít neměly, které vyžadují obrácení, očištění a změnu.

Vzhledem k tomu, že církev viděla postupný, ne-li cválající úpadek světa v oblasti morálky, uzavřela se všemu, co je v ní pokrokové.

Pokud jde o vedoucí představitele společenství katolické církve, je třeba poznamenat, že laičtí představitelé nemají autoritu duchovních. Jejich společenské postavení, alespoň ve vztahu k současnému okamžiku, je - koneckonců - zjevně nižší než postavení duchovních. Pokud již laický vedoucí má společenskou autoritu, jedná se rozhodně spíše o autoritu získanou (tj. přisouzenou mu lidmi díky jeho službě) než o autoritu shora dolů (jako je tomu např. při svěcení). Samozřejmě, ať už se jedná o jakýkoli typ autority, je při jejím používání zapotřebí pokory, moudrosti a střízlivého uvažování. V našem společenství učíme, že není autority, pokud není podřízenosti. Autorita se rodí z podřízenosti, z učednictví. Jako vedoucí, ať už jste laický nebo duchovní vedoucí, musíte mít někoho, kdo vám mluví do života, kdo vás opravuje a konfrontuje, a lidi, kteří hodnotí vaši službu. Ne proto, aby vás při prvním klopýtnutí zavrhli nebo vás na každém kroku pokárali, ale aby se ujistili, že směr, který jste přijali, je správný a že nejste blázni.

Co by se na jednání, učení představeného mělo znepokojovat členy společenství nebo například faráře či biskupa?
- Myslím, že by nás mělo především znepokojovat učení, které není v souladu s duchem evangelia. Někdy vedoucí plní charismatu zneužívají svého vlivu a připoutávají lidi více k sobě než ke slovu, k Ježíši. V takových situacích lidé v krizi hledají záchranu u vedoucího, místo aby našli naději v Bohu a ve svém vlastním vztahu s ním. Jakákoli manipulace, zbavování svobody a příliš autoritářská role vedoucího by měly být vždy varovným znamením. Existují také vedoucí, kteří staví učení tak, že jednoznačně postrádá určitou zdravou rovnováhu, kdy se například hodně mluví o roli víry na cestě ke spáse, ale zcela se opomíjí význam skutků, nebo se učí o znameních a zázracích, které Bůh mezi námi koná, ale opouští se učení o roli procesu a práce na vlastním charakteru. Pokud vidíme, že nějaké téma, které je probíráno - ne jednorázově, ale v nějakém časovém úseku, například v průběhu několika po sobě jdoucích týdnů nebo měsíců - je pravidelně předkládáno zcela nevyváženě, mělo by nás to zarazit.
Existují v současné době vůbec nějaké návrhy na formaci vedení? Existuje nějaký prostor, kde by si mohli například vyměňovat zkušenosti?

- Ano. Příležitostí k formování vedoucích pracovníků je dnes skutečně dost. Nejčastěji si každá větší realita (např. Hnutí Světlo-Život nebo Školy nové evangelizace) vytváří vlastní cesty formace a výchovy vedoucích. Nezařazená společenství jsou zvána ke vstupu do Fóra evangelizačních společenství při Týmu pro novou evangelizaci Nejvyšší papežské rady, aby se jejich vedoucí mohli účastnit formačních setkání. Existují také návrhy zaměřené na širokou veřejnost (vedoucí), jako je Fórum vedoucích, které se každoročně koná v rámci konference Srdce Davidovo, nebo každoroční dvoudenní konference Global Leadership Summit, která učí sloužícímu vedení. Existují také místní iniciativy, jako je "Dogmatika pro vedoucí", kterou v katovické arcidiecézi vede otec Grzegorz Strzelczyk, nebo "Barnabášova škola" pro animátory a vedoucí gdaňské arcidiecéze. S vlastním návrhem přišel také CHARIS, který podniká mezinárodní cestu formace pro vedoucí charismatických společenství. Možností je mnoho.

Na případu Pavla M. byla zarážející otázka démonizace reality, dalo by se asi říci obavy spojené s naprostým nepřijetím katolické nauky o milosti. Tento problém je stále přítomen v některých charismatických i jiných společenstvích, např. se silným důrazem na soukromá zjevení. Démoni jsou hledáni v nemocech, neheteronormativitě, dokonce i v "intelektualismu". Vím, že mnoho lidí je dnes zraněno takovými obrazy působení osobního zla ve světě, praktickým pochybováním o Boží moci a spáse. A konečně, při exorcismech, prováděných navíc ne v souladu s rituálem, který pro to církev dala, došlo k mnoha zneužitím a dokonce obtěžování.....
- Jsem přesvědčen, že to, co dnes potřebujeme, je moc evangelia a poznání jeho poselství. Po léta jsme neučili o tom, co je to milost. Jakmile bylo možné o ní učit, mnozí se báli, že je to příliš protestantské učení. Musím se přiznat, že ačkoli jsem poselství o Boží milosti slyšel mnohokrát v mnoha katolických společenstvích věřících nebo na evangelizačních kongresech, nikdy předtím jsem ho neslyšel kázat z nedělní kazatelny. Stále je příliš mnoho katolíků, kteří žijí v žebrácké mentalitě a snaží se od Boha získat různé věci prostřednictvím různých náboženských praktik, aniž by věděli, že nám byly dávno dány skrze jeho vítězství na kříži. Jedině návrat k hlásání radostné zvěsti, hlásání milosti, kterou nám Bůh daroval v Ježíši Kristu, nás může učinit svobodnými.

Dlouhá léta jsme neučili o tom, co je to milost. 
Jakmile bylo možné o ní učit, mnoho lidí se bálo, že je to příliš protestantské učení.

To, co bych vyzdvihl při formování komunit, je starost o růst jejich vedoucích. Tím mám na mysli nejen laické vedoucí, ale také presbytery. Lídrem se člověk nerodí, lídrem se stává. Je to proces, který vyžaduje neustálou formaci a ochotu růst ve vlastním životě. Ze své zkušenosti vidím, že největší problém zneužívání mezi vedoucími se týká dvou skupin vedoucích: těch, kteří dosáhli určité úrovně např. vlivu, autority, uznání nebo společenského postavení a už nevidí potřebu změny, učení a dalšího obrácení; a těch, kteří uvěřili ve svou jedinečnost a často popírají jiné formy: spiritualitu, život víry nebo formaci společenství. Právě v těchto skupinách se setkáváme s největším množstvím zneužití.
Vedoucí, kteří se vzdělávají, si uvědomují, že jejich autorita jim byla dána jako nástroj, který mají používat, ale není jejich vlastní. 
Uvědomují si svou důležitost, ale také vědí, že oni nebo jejich společenství jsou pouze součástí mnohem většího celku. Ve svém společenství zavazuji všechny vedoucí a animátory, aby absolvovali alespoň jedno školení o vedení ročně. Náklady na takové školení hradí společenství. Po školení se vedoucí navzájem podělí o to, co se naučili, a to všechny motivuje k tomu, aby rozšířili svůj pohled na věc, provedli změny a převzali zodpovědnost za svou vlastní službu. Během školení se vedoucí učí, jak spolupracovat, jak budovat vztahy, jak využívat svěřenou autoritu, ale také co se v životě vedoucího prostě nesmí stát. Díky těmto aktivitám se celý tým vedoucích stává citlivým na jakýkoli projev nežádoucích situací, které budou vyžadovat, aby přijal obtížná, odpovědná a někdy i naléhavá opatření.
Existují nějaké specifické mechanismy, které by chránily charismatická společenství v katolické církvi před zneužíváním, před tím, aby se změnila v sektu? Jak může člen společenství nebo rodič poznat, že je v daném společenství v bezpečí?
- Nejsem si vědom žádných mechanismů vyvinutých v katolické církvi na ochranu před tímto typem zneužívání. Existují však některé základní prvky, které by měly společenství charakterizovat, aby se v něm člověk cítil bezpečně. V první řadě by se společenství mělo soustředit na Ježíše Krista a jeho slovo a být spíše prostředkem růstu ve vztahu s Bohem než cílem tohoto růstu. Mělo by mít jasnou církevní identitu. Mělo by být také zaměřeno na službu druhým - více než na službu sobě samému - a mělo by být připraveno na spolupráci s jinými společenstvími. Měla by se také vyznačovat jasnými zásadami, které jsou univerzální pro všechny její členy. Postoje exkluzivismu ("mimo toto společenství Bůh takto nepůsobí", "mimo toto společenství není spasení") nebo autoritářství (kdy lidé slouží vedoucímu a ne naopak) by měly být důvodem ke znepokojení. Společenství by mezi svými členy mělo být finančně transparentní, např. jmenováním lidí, kteří budou zodpovědní za finanční rozhodnutí nebo na ně budou dohlížet.
Polské diecéze vypracovaly pokyny pro pastorační pracovníky, které jsou důležitým prvkem prevence sexuálního zneužívání, a poradenství poskytují také instituce, jako je Centrum ochrany dětí nebo nadace Dajemy Dzieciom Siłę. O financování takového specializovaného školení v této oblasti pro vedoucí představitele společenství lze požádat například Nadaci svatého Josefa KEP v rámci jejího grantového programu. Možná by stálo za to nabídnout takové prvky formace pastýřům a vedoucím odpovědným za společenství?
- Myslím, že potřebujeme úzkou spolupráci mezi různými skutečnostmi církve, abychom mohli podniknout všechny možné preventivní kroky. Je však třeba mít na paměti, že preventivní akce nestačí. Je zde zapotřebí odstředivé změny, která by měla sjednotit všechny věřící v Krista, jejímž kritickým bodem je hluboké a opravdové obrácení. Zdá se, že jsme v církvi zapomněli, že lakmusovým papírkem našeho života s Ježíšem není ani náš svátostný život, ani naše vedoucí postavení, ani náš kolárek, ani naše znalost Bible nebo naše schopnost mluvit o Ježíši. Víra se projevuje činy. Kdyby lidé v církvi skutečně denně žili podle evangelia, nedocházelo by k situacím, které nás dnes naplňují studem. Nacházíme se v důležitém Božím očistném procesu. Chceme-li, aby byl účinný, musíme se v tomto procesu najít. A být ochotni se mu podřídit.
https://deon.pl/kosciol/karol-sobczyk-czasem-liderzy-naduzywaja-swojego-wplywu-wiazac-ludzi-bardziej-ze-soba-niz-ze-slowem,1645712