Kde jsou hranice církve? 
Úvahy po konferenci vedoucích v Londýně
V katolické církvi máme plnost spásných zdrojů, přesto se často zabýváme otázkami, v nichž Ježíš ztrácí, kde není středem. O to rozpačitěji působí zprávy o misionářské horlivosti, s níž působí křesťané z tzv. svobodných církví. Je to sociální inženýrství, nebo skutečné působení Pána Boha? - ptá se o. Jarosław Ogrodniczak, ředitel oddělení pastorace katovické arcidiecéze.
Právě jsem se vrátil z Londýna, z konference Leadership Conference pořádané organizací Alpha International. Více než 5 000 křesťanských vedoucích z celého světa, z různých denominací, shromážděných v Royal Albert Hall ve mně vyvolalo pocit jako po dobrém rekolekčním pobytu. Byly to dva dny strávené mezi lidmi, kteří věří a uctívají Boha. Panovalo zde ovzduší uctívání, vzdávání slávy Bohu, ovzduší pokání a obrácení. Ačkoli bylo poměrně hlučno, měl jsem také dostatek prostoru naslouchat Pánu a jeho výzvám. Pro mě osobně byl nejdojemnější okamžik, když v tom velkém sále lidé hlasitě vyznávali svá temná místa, která vyžadují milost. Vlastně veřejně vyznávali své hříchy. Bylo to jako odhození masek. 
Svědectví nedávno pokřtěných lidí byla silná. 
Zejména drsných chlapů s takzvanou minulostí, kteří v minulosti udělali spoustu špatných věcí. Dnes mají rodiny, chodí do kostela. Neznají teologii, církevní dějiny, neznají spoustu věcí Ale dělají to, co mnoho zbožných katolíků nedělá: jdou mezi lidi s dobrou zprávou o Ježíši. Chodí do věznic, jezdí do vzdálených zemí, aby ostatní mohli poznat Krista. 
Moje první reakce je srovnávat a hodnotit. Je to správné? Je to teologicky správné? Myslím, že je to trochu tak, že my soudíme, srovnáváme a oni jen kráčejí po cestě, kterou vidí jen krok před sebou. Jednoduchost těchto svědectví a zároveň střízlivé kráčení po zemi těchto lidí mi přišlo velmi přesvědčivé a dojemné.
Jeden profesor z USA vyprávěl o hromadných křtech mnoha studentů na univerzitní půdě. A začalo to přímým hlásáním dobré zprávy o Ježíši. Studenti, kteří již zažili, jak chutná sex, alkohol, drogy nebo takzvaná svoboda, přijali poselství o spasení v Ježíši. Zjistili, že chtějí něco jiného, že chtějí být čistí a svobodní. V reakci na výzvu se mnozí chtěli nechat pokřtít a někdy to trvalo dlouho do noci. V této chvíli se katolickému knězi přirozeně vynořuje mnoho otázek: Byli tito lidé na to opravdu připraveni? Nebyli pokřtěni v nějaké církvi už dříve? Bylo nutné křtít, když někteří z nich už jistě pokřtění byli? Tyto otázky se mohou množit. Nevím, jak je to "teologicky", ale vím, že toto Ježíšovo hlásání lidi oslovilo, působilo a vedlo je ke změně života.
Další příběh z Kazachstánu. Mladý třicetiletý muž a 200 dalších vedoucích riskovali své životy, aby kázali Ježíše v muslimské zemi. Mluvil o tom, že se mnoha muslimům zjevil sám Ježíš: přišel k nim ve snu.
Po tom všem vyvstává otázka: Je to skutečné dílo Pána Boha? Nebo je to snad nějaký druh sociálního inženýrství? Nemluví se o nějaké církvi, o pravidlech víry. Hlásá se Ježíš a Bible. Není tu žádná velká teologie, žádná centralizace, žádný dohled, žádná kontrola. Mnozí pastoři jsou vlastně začínající křesťané, kteří se angažují pro věc, vybavení spíše dobrými úmysly než schopnostmi. A přesto to funguje. Lidé poznávají Ježíše, mění to jejich životy. Vznikají nová společenství, kde není žádná liturgie, žádná tradice, žádná rozvinutá hierarchie. Je to tvář nového proudu křesťanství, který je dynamický, účinně využívá moderní prostředky technologie, média atd.
V katolické církvi máme vše - plnost pravdy a plnost prostředků spásy. Zároveň se zabýváme tolika jinými věcmi, na které Ježíš ztrácí a v nichž není středem. O to víc se stydím, když slyším, s jakou misijní horlivostí pracují křesťané z tzv. svobodných církví. A ono to funguje: lidé objevují Ježíše, jejich životy se mění, vznikají nová společenství. Pobyt v Londýně mi připomněl, že je třeba se znovu zaměřit na Ježíše. 
https://www.gosc.pl/doc/8797589.Gdzie-sa-granice-Kosciola-Refleksje-po-Leadership-Conference-w