Krize pojetí služby

Jan Konzal
O krizi systému povinných nedělních bohoslužeb víme všichni. Málokdo ovšem si při tom připomene, že když se tridentský koncil rozhodl takovou povinnost uložit ve svědomí jako všeobecně těžce zavazující, považoval za nutné vytvořit k tomu i vnější podmínky. Vznikl tak systém, přežívající formálně dodnes, ovšem dnes dalekosáhle vyklouben ze svých původních předpokladů. Dodnes je každá diecéze rozdělena beze zbytku na farnosti. Dnešní farnost ovšem není tak velká, aby každý z farníků mohl dosáhnout svého faráře nejdéle po hodině pěší chůze a už vůbec nelze žádat, aby se věřící se svým farářem osobně dobře znali. Homilie proto snadno sklouzne v anonymní moralizování, protože adresát je až na výjimky neznám. Služba svátostí se koncentruje do zpovědnic; jenže jak ukazují ankety, ve zpovědnicích požadují lidé duchovní vedení, které ovšem za takových podmínek nemohou dostat. Podobné vykloubení forem může doložit praxe přípravy na manželství - mnohý z farářů nemá víc sil než formálně zjistit, zda jsou splněny kanonické podmínky platnosti a dovolenosti. S výjimkou tenké vrstvy více uvědomělých katolíků se tak z původní služby růstu těla církve stala služba presbyterská už jen jakousi komplikací všedního života katolíků, dokonce někdy i jen příležitostí vybrat desátek.

Krize teologického studia

Nemluvím o situaci jinde, kde ji neznám. Ale na pražské fakultě nelze nevidět ohromující devalvaci nejen teologie jako vědy, ale i samotného studia. (Ten názor ovšem není jen můj, v soukromí jej potvrzují i ti, kdo za úroveň studia odpovídají.) Tato fakulta ovšem vědecky vychovává (spolu s interdiecezním seminářem) i budoucí presbytery na několik generací. Nejen kaplany, nejen faráře, ale i budoucí ordináře. Ti všichni budou žít ve společenské situaci zcela odlišné od minulosti, kterou se dnes profesorský sbor snaží v iluzivních jevištích restaurovat. Jako výzbroj si do složitých rozhodování dospělé existence ponesou hrst naučených pouček, nikoliv výsledky studia schopného dalšího pokračování.

Krize svobody

Dnešní průměrný katolík nechce být svobodný, protože nechce nést odpovědnost za své činy. Na to prý má ne-li kněze, tedy určitě biskupy a svatého otce, ti prý musí lépe vědět, co má zítra pan Opršálek z Veverské Bítýšky udělat a co nesmí. Tak to nejen funguje v myslích, tak to slyšíme z kazatelen a čteme v oficiálním církevně cenzurovaném tisku.

Jestliže lze být bez obtíží neschopen svobody v dětství, v dospělosti je taková impotence tragická nejen pro osobu, ale i pro společnost z takových tvořenou. Důsledky jsou pak zřejmé: Krize svobody nemůže nebýt krizí lásky. Není potom vůbec divu, že se praktickými rozhodnutími anebo postupy likviduje mezicírkevní ekumenický dialog; chybějící vzdělání nahrazuje fundamentalistická nesnášenlivost, neúcta k nekatolickým nicméně legitimně křesťanským tradicím jediné Kristovy církve (viz celibát, svěcení žen, pastorace ztroskotaných manželství), pastýři stád nečelí vlkům, ale hledí uhájit svou vlastní nevím čím ohroženou existenci, své image "nahoře"...

Krize věrohodnosti

Slyšel jsem tuhle při mši ve farním kostele pozoruhodnou přímluvu: "Aby církev zůstala majákem lásky"... Všichni ovšem společně bez rozpaků na to odrecitovali: "prosímetěvyslyšnás". Nikdo patrně neshledal, že stěží lze ve vztazích naší církve k ponejvíce sekulární společnosti najít něco, co lze i bez básnické licence nazvat láskou; tím méně se ptá, zda má být majákem. Modlíme se tedy, ale sami svým modlitbám nevěříme; jak by jim měl věřit svět? Jakou nadějí pro něj mohou být?

Anebo naše schopnost učit: Když Ježíš získával své prvé posluchače, neoháněl se při tom žádným glejtem, nebylo to třeba, bylo totiž co poslouchat a posluchači přiznávají, že "jim srdce hořelo". Dnešní církev sice ztotožnila své slovo s výrokem božím, ba je zvykem každému na potkání předkládat k věření, že její autorita je prostě neomylná. Jenže to už současný svět dávno nechápe jako přednost, spíš jako důkaz nekritických nároků na apriorní věrohodnost. Není pak divu, že ať má či nemá v konkrétním tvrzení autorita pravdu, svět jí nevěří už ze zásady.

Chci tím naznačit, že naše slova se vyprázdnila podobně, jako se vyprázdnily předlouhé řeči politiků za totality: nikdo tehdy už nečekal, že se v tom projevu dozví cokoli o míru, o pokroku, o smyslu práce, o úspěších nebo neúspěších, ač se to těmi pojmy jen hemžilo. A tak mluví-li dnes kazatel, málokdo si všimne, má-li náhodou dnes co říci. Hájí-li celibát, málokdo mu věří, že jej považuje za svatodušní charizma. Žije-li bez ženy, rozumí se tím bez řádné manželky... Mluví-li nebo píše o spravedlnosti, pak každý posluchač či čtenář předem ví, že se autor cítí poškozen nedokončenou restitucí, ale posluchače se to stěží bude týkat.

Právě zde, ve fatální ztrátě věrohodnosti je třeba hledat zdroj permanentní krize církve, která měla být společnosti světa zvoucím znamením, dokonce svátostí. Krize dávno už přerostla v krizi věrohodnosti všeho trochu ideálního i v obecném povědomí politiků a úředníků.

Malou ukázku naší snad neuvědomělé neupřímnosti nabízí např. eucharistická modlitba, mešní anafora, kterou bez rozpaků recituje katolický kněz současnosti na památku svého Krista a Pána. Ta mešní anafora v prefaci říká:

"Děkujeme ti, Otče věrný a milosrdný, za Ježíše, tvého Syna a našeho Pána a bratra. Vždyť jeho láska vždycky patřila chudým a bezmocným, vyvrženým a hříšníkům, a nikoho v nouzi neponechal bez povšimnutí. Jeho život a jeho evangelium nás učí, že jsi Bůh, který se člověka ujímá. Proto tě chválíme a velebíme, proto hlásáme tvou dobrotu a věrnost, proto zástupy andělů..."

Co tedy dělat, aby svět mohl uvěřit v takového Boha? Zná přece jen bohy nemilosrdné: úspěch, peníze, regulace porodnosti, zná dozorce nad desaterem, dozorce nad desátky, nad nerozlučitelností manželství...

Dlužíme rehabilitovat

Pojem spásy

Je smutným faktem, že naše současná katolická církev vidí spásu fakticky jinak než tahle její modlitba. Svou spásu - záchranu před marností bytí - už přestala hledat v kříži a milostivém vzkříšení; hledá ji v sebezáchovných manévrech klerikalismu. Sází se na vliv diplomacie a na vliv ekonomických nástrojů. Pěstuje se tužší a tužší centralizmus, dokonce prý z boží vůle monarchický a fundamentalistický; ideál církevního služebníka se vidí a odměňuje na "cyklistech", kteří se směrem vzhůru hrbí, směrem dolů šlapou. Podporuje a odměňuje se výchova infantilní masy slepě poslouchajících a tabuizuje se moc vůdců. To všechno jistě s úspěchem funguje, ale kříž a nedělní jitro k tomu netřeba.

Nezakrývám, že tohle vše se osvědčuje jako úspěšný model společenské vlády, osvědčuje se to ostatně už dobře tisíc let. Nepopírám, že taková církev je pak institucí přece jen respektovanou i nevěřícím světem a je jakoby nesmrtelnou. Jenže nemohu uvěřit, že právě pro tohle byl ochoten Kristus Ježíš žít a riskovat kříž, právě pro tohle že by byl láskou Otcovou vzkříšen. Moje církev jako by nevěřila, že ukřižována dojde vzkříšení, proto se opět už opevňuje majetkem i kázní proti pomyslným nepřátelům vně i uvnitř, proto trestá a vylučuje údajně zlé, ale především nonkonformní.

Moje dosavadní víra v evangelium mne nabádá hledat spásu jinde než v moci a síle instituce.

Pojem služby

Sekularizovaný svět za doby Nazaretského stejně jako dnes potřebuje něco docela jiného, než oč naše církev usiluje. Svět ztratil schopnost budovat domov, proto hledí jen a jen na svůj momentální přítomný prospěch. Takový svět ovšem zničí přírodu i životní podmínky lidí, nerozumí smyslu rodiny a plodí zakomplexované a agresivní jedince. Tenhle svět potřebuje znovu objevit mezilidskou důvěru, anebo se v úzkostné agresivitě navzájem vyvraždí; potřebuje zážitek milosti darmo a v hojnosti rozdávané, aby ochutnal skutečnost lásky a nemusel sahat k drogám a surrogátům všeho druhu. Takovou spásu, takovou záchranu by i tenhle sekulární svět přijímal rád. Jenže církev má prý jiné starosti než demonstrovat na sobě samé vítězství kříže.

Myslím, že by naši současníci měli na našich osudech, na našem snažení, na našich investicích i na prohrách zhlédnout nebo aspoň vytušit jinou spásu, tu, kterou Ježíš našich evangelií opravdu zvěstoval, nabízel a skutečně také poskytoval.

https://www.getsemany.cz/node/4258