Rozhodování ve prospěch víry, když ostatní opouštějí církev
„Konečně katolík“ - Proč se dospělí nechávají pokřtít
6.06.2024

Madeleine Spendier 
Bonn - Adrian Wallersheim byl letos pokřtěn. Pro poradce v oblasti managementu z Brühlu to bylo splnění dlouholetého přání. Spolu s dalšími dospělými z kolínské arcidiecéze se rozhodl stát se katolíkem.

Když se dospělí nechávají pokřtít, je to obvykle vědomé rozhodnutí. A někdy trvá dlouho, než k němu dojde. To byl alespoň případ Riccarda Wagnera. Muž od rodiny a profesor udržitelného managementu a komunikace na Fresenius University of Applied Sciences v Kolíně nad Rýnem dlouho bojoval se svou vírou, než se rozhodl stát katolíkem. Když se letos o Velikonocích nechal v kostele svatého Ondřeje v Kolíně nad Rýnem pokřtít, byla to pro něj velká úleva, říká. 
Riccardo Wagner vyrostl v Altenburgu ve východním Durynsku. Bez vyznání. Jako dítě znal kostely jen jako památky, vzpomíná padesátiletý muž. V roce 1989 se s rodinou přestěhoval do Hamburku, kde po maturitě nastoupil do bankovního oboru. Poté pracoval jako obchodní novinář a studoval na částečný úvazek. V té době se seznamoval s různými náboženstvími. Znovu a znovu hledal něco, co by mu dávalo stabilitu a smysl. Pak ale Wagner v roce 2014 zažil zvláštní okamžik. Zúčastnil se konference pořádané Asociací pro etiku v podnikání ve františkánském rekolekčním centru nedaleko Frankfurtu. V koutku s knihami si tam v knize františkánského kněze Richarda Rohra přečetl následující větu: „Boha nemusíme hledat, Bůh je na cestě k nám.“ A tak se stalo, že se mu podařilo najít Boha. Tato slova Wagnera zaujala. „Hluboko uvnitř to cvaklo“, vzpomíná.

Od té doby se univerzitní učitel začal vážně zajímat o křesťanství. Později pravidelně navštěvoval bohoslužby, četl Bibli a Katechismus katolické církve a dokonce si opatřil Kompendium sociální nauky. „Všechno mě to fascinovalo a už nepustilo,“ říká muž od rodiny. Stal se také „fanouškem kadidla“ a objevil pro sebe modlitbu růžence. Růženec má obvykle s sebou i na cestách. V určitém okamžiku se padesátiletý muž rozhodl plně patřit do společenství věřících a přihlásil se na kurz křtu v katolickém informačním centru pro věřící FIDES v Kolíně nad Rýnem. Na kurzu se náhodou seznámil se svým sousedem z Brühlu. Jedná se o Adriana Wallersheima. Oba se již nějakou dobu znali, ale nevěděli, že oba mají stejnou touhu nechat se pokřtít. „Bylo hezké, že jsme se touto cestou vydali společně,“ ohlíží se Wallersheim.

Čtyřicetiletý rodinný příslušník vyrůstal v Kolíně nad Rýnem bez jakéhokoli vztahu k víře. O náboženství se však zajímal již od útlého věku, jak sám vysvětluje. To, že nebyl pokřtěn, pociťoval v mládí jako nedostatek. Wallersheim žil se svou rodinou nějaký čas v Mnichově. Tam při křtu své dcery zažil kněze, který se k němu choval spíše odmítavě. „Možná proto, že jsem prostě neměl o církvi a víře žádné ponětí,“ uvažuje Wallersheim. Tehdy se mu dveře do kostela zavřely.
Teprve když se v roce 2019 přestěhoval do Brühlu a začal tam navštěvovat katolickou mateřskou školu své dcery, začal se více angažovat ve farnosti sv. Štěpána. Pravidelně navštěvuje bohoslužby a dokonce zpívá v pěveckém projektu. Postupem času si čtyřicetiletý muž vytváří stále silnější pocit sounáležitosti s církví. A pak se ho jednou jeho dcera zeptala: „Tati, my jsme všichni pokřtění, ty by ses mohl nechat pokřtít také.“ A tak se stal křesťanem. Toto povzbuzení ho přivedlo k rozhodnutí nechat se pokřtít. „Bůh ke mně znovu a znovu promlouval různými způsoby,“ je přesvědčen Wallersheim. Při hledání kurzu křtu našel televizní dokument o muži, který byl pokřtěn prostřednictvím FIDES. Dokument ho povzbudil, aby se vydal stejnou cestou a přihlásil se do křestního kurzu. Jeho křest se uskutečnil letos v dubnu v jeho domovském kostele v Brühlu. Pro Wallersheima to bylo důležité, protože, jak říká, právě tam skutečně našel svou víru. Ve stejném kostele byl před dvěma lety pokřtěn i jeho syn. „Teď můžeme chodit do kostela všichni společně,“ říká šťastně muž od rodiny.

Každoročně se na křest připravuje kolem 20 kandidátů křtu z Kolína nad Rýnem.
Irmgard Coninová doprovázela Adriana Wallersheima a Riccarda Wagnera spolu s dalšími 13 katechumeny na jejich cestě ke křtu. Teoložka již několik let vede Katolickou informační službu o víře FIDES a pořádá různé kurzy a semináře pro kandidáty křtu. Podle Coninových slov je vždy dojatá, když lidé objevují víru jako zdroj pro svůj život a žijí ze spojení s Bohem. Zvláště v době, kdy se mnoho lidí k církvi obrací zády a odchází. Každoročně připravuje ke křtu kolem 20 kandidátů z Kolínska. Zná jejich radost z víry, ale také jejich pochybnosti a kritické otázky. Vystudovaný pastorační poradce a duchovní rádce pracuje také v generálním vikariátu kolínské arcidiecéze v oblasti personálního rozvoje pro pastorační služby. Tam tento 64letý muž doprovází mnoho pastoračních pracovníků a je obeznámen se strukturálními debatami a diskusemi kolem rozvoje a obnovy církve. To může být pro některé stresující, říká vedoucí katolických informací o víře. Katechumeni však svými otázkami přinášejí do církve „závan čerstvého vzduchu“.

Spolu s dominikánským knězem Sebastianem Annasem, který pracuje v kanceláři FIDES v kolínském děkanátu, připravuje Irmgard Coninová křty, které se konají v kostele svatého Ondřeje v Kolíně nad Rýnem. Říká, že je vždy velmi emotivní, když během obřadu žádá jednotlivé kandidáty, aby přistoupili k oltáři, a doprovází je ke křtitelnici. Na znamení pouta s Ježíšem Kristem ovinuje po křtu každého kandidáta bílým šátkem. To je pro ni vždy velmi emotivní. „Dlouho se na to připravovali, zkoušeli svá srdce a otevírali je,“ je přesvědčena teoložka. Některé kandidáty křtu z Kolínska posílají na kurzy FIDES jejich farnosti, většina z nich však poradnu najde prostřednictvím internetu. Pocit společenství ve skupině je pro zúčastněné, většinou mladé lidi, přínosem, uvádí Conin. Je to také proto, že v místních komunitách není vždy dostatek kapacit, které by jednotlivce podpořily.

U Floriana Marka z Essenu to bylo jinak. Třiačtyřicetiletého počítačového odborníka, který vyrostl v Chemnitzu, připravil na křest osobně jeho farář Ludger Blasius. Oba se dvakrát měsíčně setkávali ve farním sále svatého Antonína, aby diskutovali o otázkách víry. To bylo obohacující, říká Marek. Tak se z jeho „malé víry stala víra“, jak to popisuje. Na cestu se vydal i se svým synem, který přibližně ve stejné době přistoupil k prvnímu svatému přijímání. Jeho žena, která pochází z Polska, ho seznámila s některými křesťanskými zvyky a svátky církevního roku. Do kostela chodí prostě rád, zdůrazňuje otec rodiny. Dělá mu to dobře. Zpočátku však měl o svém rozhodnutí pochybnosti. Například představa nebe a pekla pro něj byla těžko uchopitelná. Rozhovory s farářem však pomohly posílit jeho víru, i když otázky zůstaly nezodpovězené. „To, co řekl Ježíš, to je moje církev a místo, kde se chci scházet s ostatními a kam chci patřit,“ říká Marek.

„Dosud jsem byl křesťanem jen napůl, teď jsem jím celý.“
Florian Marek byl letos pokřtěn v kostele Antonius v Essenu během velikonoční vigilie. Kmotrou se mu stala jeho manželka, protože je nejlepším člověkem, se kterým může o své víře mluvit, vysvětluje Marek. Na začátku svého katechumenátu si koupil náhrdelník s křížkem: „Připomíná mi to Ježíše“. Pro Floriana Marka je představování víry okolnímu světu prostě její součástí. „Když se mě někdo zeptá, rád mu řeknu, v co věřím,“ říká. Možná jeho rozhodnutí pomůže ke stejnému kroku i dalším dospělým, kteří vnitřně bojují se svou vírou nebo s církví, říká Marek. Při obřadu svého křtu přijal zároveň první svaté přijímání a biřmování. „Balíček se vším všudy,“ říká spokojeně informatik. „Předtím jsem byl křesťanem jen napůl, teď jsem jím celý.“
Dojemné bylo i pro Riccarda Wagnera, když mu otec Sebastian při křtu v kolínském kostele svatého Ondřeje třikrát vylil křestní vodu na hlavu. A zvláštní pocit pro něj bylo i to, když poprvé přijal svaté přijímání v chlebu a víně. Profesor udržitelného řízení si dokonce sám zvolil své křestní jméno. Je to „Caterinus“ v odkazu na svatou Kateřinu Sienskou, která je pro něj vzorem víry, protože ve své době byla k církvi kritická, a přesto jí bylo jasné, že církev je svatá instituce, vysvětluje Wagner. Pro něj jako filosofa je zpochybňování víry nakonec součástí procesu. Například se mu zdá obtížné vidět, jak se v církvi vytvářejí skupiny mezi progresivnějšími a konzervativnějšími věřícími. „Být katolíkem je bláznivá směs,“ uvědomuje si padesátiletý Wagner. Přesto je rád, že je nyní katolíkem. Jeho víra mu dodává velkou útěchu a sebedůvěru. Proto se stal katolíkem. Mimochodem, Wagnerovou kmotrou je Irmgard Coninová, ředitelka Katolického informačního centra pro víru v Kolíně nad Rýnem. Když ho jeho třináctiletý syn po křtu přišel do první lavice obejmout, cítil se správně, že je konečně katolíkem, uvádí Wagner. Mimochodem, jeho syn není pokřtěný. „Chceme s manželkou nechat rozhodnutí na něm,“ vysvětluje Wagner. Jeho dítě se pak může samo rozhodnout, zda se jednou chce stát katolíkem, nebo ne.
Madeleine Spendierová

https://www.katholisch.de/artikel/53131-endlich-katholisch-warum-sich-erwachsene-taufen-lassen