O. Konrad Małys OSB: Když se poslušnost mění v manipulaci
O poslušnosti jsme zvyklí mluvit většinou z hlediska "zdravé" teologie spirituality, tedy jako o cvičení v umrtvování vlastní vůle, abychom stále více a plněji četli a celým svým já odpovídali na vůli Pána Boha. Teologie je zde skutečně velkolepá: vzájemné postavení dvou lidí ve vztahu "nadřízený-podřízený" zde dává oběma účastníkům jistotu, že stojí zároveň v přítomnosti živého Boha, který jediný je jejich společným Pánem, Mistrem a Vůdcem. Jako věřící si můžeme být vždy jisti, že Bůh existuje a že nás vede, ale když se rozhodneme vstoupit do vztahu nadřízený-podřízený (ať už z kterékoli strany), je tato jistota Boží přítomnosti a vedení obzvlášť živá: víme, že to, co se mezi námi stane a co se bude dít dál, je jistě podstatnou součástí jeho plánu s námi a jistě dalším zasvěcením do tohoto plánu jím samým. V prostoru našich konfrontujících se hlasů, postojů, přesvědčení, našich osobních dějin a naší individuální přítomnosti je jistě - jistě! - také Jeho hlas, Jeho milost, Jeho láska a Jeho spásný plán. Nikdo v klášteře by nebyl schopen vstoupit do vztahu nadřízený-podřízený ani jako nadřízený, ani jako onen podřízený, kdyby vnitřně nechápal byť jen stín této skutečnosti.
Poslušnost klasicky chápaná na úrovni "rozkaz - vykonání" je však pouze základním rámcem či "dveřmi" do problematiky, za nimiž se rozprostírá obrovský, složitý prostor lidských vztahů. V tomto prostoru se nikdy neděje pouze to, co lze zaškatulkovat do základních pojmů "souhlas" s něčím příkazem nebo "konflikt" s ním ve vnitřní či vnější podobě. Vztah vytyčený principem poslušnosti totiž vždy zahrnuje celého člověka s jeho osobní historií a přítomností, se vším, co o sobě ví i neví.
Dovolte mi proto říci několik slov o něčem, co se v klasickém pohledu na toto téma zmiňuje méně často a s čím se jako zasvěcené osoby setkáváme ne tak zřídka, totiž že základní evangelijní rada poslušnosti vůči nadřízenému není ještě sama o sobě dostatečnou zábranou svévole a zárukou autentičnosti při hledání Boží vůle. 
Vztah nadřízený-podřízený totiž, jak ukazuje život, vůbec nemusí oscilovat pouze mezi rámcem "souhlasu" nebo "konfliktu". Skutečnost je mnohem složitější. Když si například uvědomím, že názor mého nadřízeného na určitou věc je zcela odlišný od mého a že to bude vyžadovat, abych se podřídil tomu, co nechci, nemusím hned dávat najevo svůj nesouhlas a snažit se "vyjednávat" nebo hned souhlasit s pokorným podřízením. Svého cíle přece mohu dosáhnout jen tehdy, když dokážu skrytým, neviditelným způsobem usměrňovat myšlení svého nadřízeného tak, aby se jeho pokyny nakonec obrátily v můj prospěch!
Ano, moji milí, kromě toho, co nejčastěji čteme v analýzách našeho tématu, existuje ještě další sféra - sféra skryté, mistrně maskované manipulace. Samotný vztah poslušnosti lze totiž zmanipulovat do té míry, že formálně vzato bude vše "v pořádku", ale duchovně vzato půjde o naprosté zkreslení pravdy o sobě samém a o Boží vůli.
Co mám dělat - říkám si například (ať je to na mně) - když něco chci a předvídám, že můj nadřízený s tím nebude souhlasit? Moje intenzivně pracující mysl mi pak navrhuje celou řadu způsobů, jak skrytě manipulovat s vůlí mého nadřízeného. Takových způsobů je celá řada, ale z těch nejběžnějších prozraďme bez obalu alespoň tři základní.

První metoda: "pro křehké vejce".
Při této metodě se podřízený odvolává na srdečnou empatii, kterou se v sobě snaží rozvíjet každý odpovědný nadřízený. Je přece povinen vcítit se do postavení podřízeného, pochopit jeho silné a slabé stránky. Podřízený ví, že ve vztahu k němu se ho nadřízený bude - přinejmenším z laskavosti - snažit nějakým způsobem pochopit. Tedy - pokud nechce, aby mu nadřízený nařídil něco, co je v rozporu s jeho vlastní vůlí, bude se snažit představit se jako obzvlášť postižený v různých aspektech po linii předpokládaných požadavků. Nadřízený musí jasně cítit, že pokud něco nařídí, bude to pro podřízeného opravdu strašně těžké - nebude to vůbec umět, bude pořád jen něco kazit (samozřejmě - s nejlepšími úmysly), všechno se bude tak kazit, že nejenže nebude realizován cíl, ale vznikne celá řada dalších nevyřešených problémů. Ze strany podřízeného to samozřejmě bude znamenat velké úsilí - téměř až hrdinství, protože může přijít i o zdraví -, ale nikdo z této hrdinské oběti nic nezíská: ani spolubratři, ani nadřízený, nic se tím nevyřeší a všichni budou mít jen další problémy k řešení.
Touto metodou podřízený obtěžuje nadřízeného výpověďmi o svých slabostech tak dlouho, dokud s ním chce nadřízený ještě mluvit. Zavázán "pod poslušností" k určitému jednání bude záměrně kazit výsledky tohoto jednání, aby bylo o to více zřejmé, že měl pravdu, a jakou skrytou radost mu udělá, když se ukáže, že mu to a to opravdu tak docela neprochází. Pokud si nadřízený tuto hru včas neuvědomí a bude dialog prodlužovat za určitou subtilní hranici vlastní (sic!) výdrže - nutně dojde k závěru, že má co do činění s mimořádně "křehkým vajíčkem", které je třeba spíše chránit, než obtěžovat příliš náročnými příkazy. Koneckonců nepřízeň osudu by mohla křehkou skořápku rozbít a vejce zničit ještě dříve, než se z něj vylíhne mládě. Nevědomky je nadřízený přesvědčen, že to nejlepší, co může udělat, je jednoduše se zeptat svého podřízeného, jak by si on sám představoval věci a na čem by se chtěl podílet. Pak, jak věří, udělá vše pro to, aby se podřízený alespoň minimálně plodně zapojil. Když tímto způsobem podřízený konečně získá souhlas podřízeného s tím, že poslušnost znamená dát razítko na jeho vlastní představy o životě - okamžitě nadřízeného ujistí, že z pocitu odpovědnosti udělá pro něj a jeho bratry vše, co bude moci.

Druhá metoda: "pro vřelého přítele".
Vztah nadřízený - podřízený se stejně jako každý mezilidský vztah neodehrává - jak jsme již zmínili - pouze na jedné úrovni, například "rozkaz - vykonat". Vztahy jsou obvykle ze své podstaty mnohem širší a mnohotvárnější, zejména pokud jste s někým pod jednou střechou a po dlouhou dobu. Existují lidé, kteří jsou na to velmi citliví a umějí toho využít. Když jim začnou vadit povinnosti poslušnosti nebo když chtějí od nadřízených souhlas s tím, co si sami usmysleli, uchylují se k následující metodě: nejprve splní všechny příkazy, aby je nadřízený považoval za podřízené, se kterými nemá problém. Pak využívají toho, že ve vztahu k nim představený necítí přílišnou zátěž, ba dokonce určitou úlevu - postupně zvětšují rozsah jeho důvěry: přicházejí na osobní, společenský rozhovor o různých záležitostech, které ani nemusí nutně souviset s řeholním životem, dají si s ním kávu nebo jinou kávu a - po určité době srdečné blízkosti - i nějakou tu důvěrnou vodku nebo koňak. Sdílejí s představeným své vlastní zkušenosti, ptají se ho na ty jeho, kladou mu otázky, na které představený najde nějakou moudrou odpověď (jako moudrý šéf se bude vždycky cítit lépe), a když vidí, že jim začíná důvěřovat jako vřelému příteli, pomalu, bez šoků, krok za krokem ho začnou přesvědčovat o určitých řešeních, která leží právě v jejich mysli. Nadřízený ani neví, kde a kdy mu srdečný přítel nadiktuje svůj vlastní názor, protože je nezvratně přesvědčen, že má po celou dobu co do činění s mimořádně oddaným a poslušným člověkem - s někým, s kým "nikdy není problém", a pokud nějaký je, je tak okrajový, že nestojí za to se jím zabývat. Bude také zcela hluchý ke konfliktům, které mu s takovou osobou signalizují ostatní. A těmto ostatním už "vřelý přítel" ukáže, kdo je ve skutečnosti pánem - a ať se postaví, kdo chce. Taková nepsaná eminence si už v určitém okamžiku dělá, co chce - dokonce i hrubě porušuje všechna pravidla komunitního života - a zůstává zcela beztrestná. Běda tomu, kdo si nadřízenému stěžuje na svého "vřelého přítele" - od šéfa se mu dostane jen přísného pokárání, aby zapracoval na sobě a na svých vztazích s bratry. 
Metoda třetí: "Na nenahraditelného spolupracovníka".
Tato metoda má velmi univerzální působnost, i když ji s úspěchem používají i církevní kariéristé. Neukojená ctižádost je sférou lidské slabosti, která může v člověku rezonovat velmi dlouho, bez ohledu na to, zda se nachází ve světských nebo církevních strukturách. V té druhé mohou být důvody nedostatečného umrtvování v této oblasti velmi hluboké. Vždyť nejdůležitějším plodem zasvěceného života je duchovní ovoce, a v případě kněžské služby je to dokonce ovoce, které kněz nemá "sám pro sebe", protože nejdůležitějším a nejkrásnějším plodem jeho služby je přece vítězství Boží milosti v srdci druhého člověka - toho, ke kterému je poslán. Je to ovoce skryté, i když je tak skutečné, jak jen může být, ale aby mohlo vzniknout, musí kněz konkrétně "ztratit" sám sebe, a ne "tvořit". Musí žít tak, aby, řečeno slovy Jana Křtitele, Kristus rostl a on se zmenšoval. Pokud neobjeví smysl života podle této logiky - ne snadné, ale od okamžiku svěcení jediné schopné dát jeho životu smysl -, obvykle podlehne pokušení honby za okázalými "díly" či pozicemi. Inu - i svatí apoštolové se kdysi mezi sebou hádali o to, který z nich se zdá být největší!…

Nejprve musíte přesvědčit svého nadřízeného, že jste v určité oblasti opravdu dobří a efektivní. Při této metodě nepřipadá v úvahu žádné "křehké vejce" (i když metoda "vřelého přítele" může být čas od času také užitečná), naopak - horlivý podřízený je v něčem opravdu dobrý - a zejména - pozor! - v oblasti, ve které sám nadřízený tak dobrý není (takoví budou vždy, protože nikdo není dokonalý). Také to musí být sféra důležitá, nikoli okrajová, ale zároveň ne příliš "duchovní", protože to církevní kariérista neumí. A tak se ukazuje, že takové potřebné, ale nepříliš "duchovní" sféry existují vždy: je třeba finančník, skvělý organizátor různých akcí, dynamický vedoucí kanceláře nebo třeba prostý, ale pohotový účetní či tajemník a tak dále. Nadřízený rád vyslechne radu někoho, kdo se v oblasti různých životních potřeb (zejména těch, v nichž má sám nedostatky) osvědčí jako jeho "pravá ruka", člověk "na svém místě", prostě nepostradatelný spolupracovník. Časem nejenže nebude moci doporučit nic, s čím by ten druhý nesouhlasil, ale sám se bude muset podřídit jeho vůli! Je totiž lepší přistoupit na to, co chce ten druhý, než ztratit někoho tak nepostradatelného. Tímto způsobem kariérista, který není schopen dosáhnout hlavní pozice, na podřízeném (ale potřebném) místě navozuje situaci, kdy se nadřízený sám podřizuje jeho názoru. To je to, co celou dobu chtěl - o to usiloval - o moc. Kdo řekl, že ji mají mít jen nadřízení?
A zbytek je mlčení.
Konrad Małys OSB - vystudoval polonistiku na Vratislavské univerzitě, první sliby složil v roce 1990, na kněze vysvěcen v roce 1998; povoláním liturgista. Pracoval v týneckém nakladatelství, v letech 2000-2006 působil jako novicmistr. Byl také inspektorem Kongregace Neposkvrněného početí Panny Marie SS. Benediktýnek v Polsku. V letech 2013-2015 byl převorem a administrátorem opatství. V současné době převor týneckého opatství.
https://opoka.org.pl/biblioteka/I/IP/tyniec2021-posluszenstwo