Giulietti: Překonání " centralismu/koncentrace" farnosti a péče o vzdálené okolí.
Identifikace pólů a partnerství v území pro obnovu
shrnutí zprávy, kterou přednesl sám biskup Paolo Giulietti
Existuje mnoho a různých kategorizací základních složek křesťanského společenství. Zajímavé je identifikovat dynamiku, která nám může umožnit interpretovat jejich zkušenosti ve vztahu ke konkrétní situaci "malých měst", která se vyznačují nízkou hustotou obyvatelstva, rostoucím průměrným věkem, rozlehlostí území, nedostatkem služeb a hospodářským úpadkem.
V Itálii se jedná o přibližně 4 000 obcí, které zahrnují téměř 59 % území státu a 22,5 % obyvatelstva, se zvláštní koncentrací v kopcovitých a horských oblastech, ale s určitým významným rozšířením také ve venkovských oblastech velkých rovin. Klasifikaci oblastí provádí Meziministerský výbor pro hospodářské plánování a udržitelný rozvoj (CIPESS) na základě vzdálenosti od pólových poloh.
Z hlediska církve nejde o jev nový ani omezený na naši zemi: podobné situace existovaly v minulosti a existují i nyní, v jiných kontextech, které lze popsat podle dvou "pastoračních souřadnic": koncentrace a blízkosti:
Koncentrace/centralizace řeší složitost a rozptýlenost tím, že sdružuje lidi a využívá centralizované časy a prostory;
blízkost spočívá v podpoře rozptýlení tím, že vedle každé situace v dané oblasti přináší zdroje.
Ani jednu z těchto dvou souřadnic samozřejmě nelze nalézt "v čistém stavu": některé případové studie mohou ukázat, jak jsou v různých situacích obě dynamiky různě řešeny.
V jezuitských redukcích v Latinské Americe (17.-18. století) je patrná silná koncentrace na aktivizaci vzdělávacích, pastoračních, kulturních, ekonomických a sociálních procesů.
Ve farnostech (5.-9. století) je koncentrace zmírněna přítomností systému kostelů nebo kaplí.
Ve farnostech založených podle vize tridentského koncilu, které se vyznačují výraznou soběstačností, se prosazuje princip blízkosti, zmírněný však odkazem na diecézi a postavu biskupa.
Situace "skrytých křesťanů" v Japonsku (17.-19. století), kterým bylo po sedm generací (250 let) zabráněno v jakémkoli veřejném projevu víry a jakémkoli kontaktu mezi komunitami, mimo několika rodin v odlehlých vesnicích, při naprosté absenci vysvěcených duchovních, představuje absolutní převahu principu blízkosti.
Představa budoucnosti křesťanského společenství ve "vnitřních oblastech" předpokládá vizi o současném řešení vztahu mezi koncentrací a blízkostí.
Navrhuje se vyjít z nezbytného prvenství koncentrace, která je schopna udržet takovou dynamiku inovací, jež obnoví misijní a formační schopnost církve pro nové generace. To bude vyžadovat vymezení "intenzivních" prostorů a časů, v nichž bude možné zajistit kvalitní návrhy díky dostatečným materiálním a lidským zdrojům. K této dynamice může přispět i přínos nových technologií. Je samozřejmě nutné připravit nový vztah mezi církví a územím, který přesáhne dosud chápanou centrálnost farnosti.
To však neznamená vzdát se náležité péče o blízkost, a to nejen kvůli evangelizační hodnotě "odhozeného kamene", ale také proto, aby se posílil vztahový a zkušenostní potenciál spojený s malými a velmi malými centry. Za tímto účelem je třeba vytvořit nové formy a služby věnující se blízkosti.
Musí být skutečně centrální, a to i s ohledem na systémy institucí, dopravy a služeb, s dostatečnou demografickou konzistencí, s přítomností ordinovaných duchovních a laických služebníků, s dostatečnou církevní artikulací (sdružení, díla, řehole...) a strukturálním vybavením. Po identifikaci pólů bude nutné investovat do jejich adekvátnosti, a to i přehodnocením organizace církevního majetku na daném území.
To předpokládá vypracování projektu schopného podpořit reformu, která musí být hluboká a rychlejší než jinde (degradace je velmi rychlá) a která vede a nepodléhá změnám, orientuje církev na poslání. Je třeba rozhodných rozhodnutí, i když pracných, s "netrpělivou postupností" a pozorností ke komplexnosti.
V těchto letech výzkumu a reforem by mohlo být velmi užitečné, kdyby existovala observatoř-laboratoř, která by sledovala mnoho probíhajících zkušeností, vyhodnocovala je a vybírala ty nejlepší, standardizovala je, aby je bylo možné replikovat, a případně doprovázela ty, kteří je chtějí aktivizovat.
Poslední otázka se týká tématu spojenectví, neboť - jak jsme viděli - vnitrozemské oblasti nejsou jen církevně-pastorační záležitostí:
se školou, pro kulturu zaměřenou na zbývající;
s institucemi pro dostatečné a rozšířené služby;
se sdruženími, aby vzniklo solidární společenství;
s podniky o vzdělávání, které dává mladým lidem příležitosti.
Mons. Paolo Giulietti
Arcibiskup z Luccy
Msgr. Paolo Giulietti se narodil v roce 1964 v Perugii, kde absolvoval klasické gymnázium. V roce 1985 vstoupil do Papežského umbrijského regionálního semináře a absolvoval filozoficko-teologický kurz na Teologickém institutu v Assisi. Na kněze byl vysvěcen v roce 1991. V roce 1995 získal licenciát z pastorální a katechetické teologie na Papežské salesiánské univerzitě v Římě.
Po vysvěcení působil jako farní vikář v San Sisto v Perugii, asistent mládeže Katolické akce a duchovní asistent bratrstva San Jacopo di Compostela.
Byl ředitelem Národní služby pro pastoraci mládeže Italské biskupské konference (CEI) a koordinoval italskou organizaci Světových dnů mládeže v letech 2002 (Toronto) a 2005 (Kolín nad Rýnem); dohlížel také na organizaci tříleté Agory italské mládeže (2006-2008), jejíž setkání v Loretě se konalo 1.-2. září 2007.
V roce 2007 byl jmenován farářem farnosti San Bartolomeo v Ponte San Giovanni a tuto funkci zastával až do roku 2011. V roce 2011 byl jmenován generálním vikářem své diecéze.
V roce 2014 byl vysvěcen na pomocného biskupa v Perugii-Città della Pieve; od roku 2019 je arcibiskupem v Lucce.
Je propagátorem pěších poutí a velkým znalcem tras do hlavních evropských duchovních destinací a autorem několika poutních průvodců.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.