Lidé usilují o změnu fasády, Ježíš chce proměnit vše uvnitř
Zdroj: unsplash/christopher-lemercier
Tradice, provoz sboru a církve se nesmí stát cílem, ale pouze prostředkem k následování Ježíše. Není-li tomu tak, snadno upadneme do duchovní slepoty.
Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (Jan 9,39-41)
Možná znáte termín „provozní slepota“. Touto slepotou trpí ti, kdo se v nějaké oblasti života pohybují dlouhou dobu. To, co pro ně kdysi bylo nové a nepoznané, už ani nevnímají. Někdy je tento stav vítaný – třeba při řízení automobilu. Vzpomínám si, jak jsem si při prvních jízdách v autoškole neustále opakoval, kde je ten který pedál. Kdyby tomu tak bylo až dodnes, asi bych se při řízení zbláznil. Něco si zkrátka v životě potřebujeme zautomatizovat, dokonce je to velmi žádoucí. Některé činnosti se neustále opakují a nejen že to tak má být, dokonce nás to uklidňuje a přesvědčuje, že věci děláme dobře. Jenže platí to i na duchovní život? Na církev?
Když Ježíš vyčítal farizeům, že jsou slepí, oni sami to takto neviděli. Byli spokojení s tím, jak věci běžely. Dodržovali zákon, tradici otců a starali se o kultický život Izraele. Nic z tohojim však Ježíš nevyčítal, jeho výtka směřovala především k tomu, že tradici a zákon povýšili na roveň Bohu. Že provoz chrámu se stal důležitějším než čistota srdce. Mysleli si, že vidí, protože vše běželo, jak mělo, a oni tento běh zabezpečovali, jenže slovy Ježíše byli slepí, protože se stali imunními vůči svému hříchu. Sice šlapali na správné pedály, ale jeli špatným směrem. Trpěli duchovní slepotou.
Podobný syndrom hrozí každé církvi a každému sboru. O co se jedná? Byl to prý Napoleon, kdo řekl, že jenom duchovní lidé jsou schopni skutečně věci měnit, zatímco my ostatní je pouze přeskupujeme. My chceme změnu, kdežto Ježíš očekává proměnu. Církvi a stejně tak i nám hrozí, že budeme zasaženi duchovní slepotou. Měníme totiž fasádu, kdežto Ježíš chce změnit vnitřek. Zákon ukáže jako zrcadlo vnějšek, Ježíš chce proměnu vnitřku.
Vrásky se dají odstranit odvrásňovačem, jenže Ježíš chce, abychom šli po jejich původu, tedy po zášti, smutku a hříchu, které je působí, a s Jeho pomocí se od nich odklonili. Jenže to není vubec snadný a už vůbec ne příjemný proces, a proto si Ježíše raději držíme od těla. My se zajímáme především o výkony, o provoz, Ježíš se zajímá o vnitřek, o naše zdroje. Nám stačí sborový provoz, jenže Ježíš nás vede k otázce, zda to, co děláme, skutečně vede k proměně a k tomu, co církev skutečně dělá církví, tedy k otevřenosti vůči všem ztraceným.
Německý protestantský teolog Ernst Käsemann napsal: „Křesťany všech věků netrápí ze všeho nejvíc zákonictví, nedostatek víry či teologické spory. Nejvíc je trápí sám Ježíš. Kdykoli se na scéně objeví Ježíš, církev panikaří, neboť se bojí chaosu, který při jeho příchodu nastává. Když je církev konfrontována s Ježíšem, otřásá se v základech. Církevní tradice a zákony se pokusily Ježíše ochočit. Dnes mnoho církví přežívá, protože se to podařilo“.
Autor není proti tradici a zákonům, je proti tomu, když se dají na místo, které patří Ježíši. Když nám dávají větší jistotu a komfort než Kristus. Jde o to, že tradice, provoz sboru a církve se nesmí stát cílem, ale pouze prostředkem k následování Ježíše. Není-li tomu tak, snadno upadneme do duchovní slepoty. Je zákeřná tím, že vše zdánlivě vypadá a funguje jako kdysi, jen se vytrácí smysl toho, proč to či ono děláme. Zároveň nám přestává vadit, že se lidé neobrací ke Kristu, že se někteří sboroví kostlivci dlouhodobě neřeší, že sbor táhne pár stále více utahaných bratří a sester atd.
Vrátíme-li se k textu z Jana, pak si jsem jist, že farizeové o své duchovní slepotě nevěděli, stejně jako o ní nevíme dnes mnozí z nás. Že o nich platilo (stejně jako někdy o nás platí) to, co S. C. Lewis popisuje v Radách zkušeného ďábla: „Přiveď ho do stavu, kdy o sobě dokáže zpytovat celou hodinu – a přitom o sobě nejistí nic z toho, co je každé každému, kdo s ním žil v jednom domě nebo pracoval v jedné místnosti“.
Jenže Ježíš farizee s jejich slepotou konfrontuje, což je velmi naštve. Podobný příběh se opakuje i dnes. Když už někdo najde odvahu nám něco povědět a upozornit nás na naši zaslepenost, obyčejně reagujeme podrážděně – stejně jako farizeové. Jenže tím se uzavíráme možnosti nazřít svůj stav a hlavně možnosti se měnit - anebo slovy E. Käsemanna vpustit Ježíše na scénu.
Vede nějaká cesta z duchovní slepoty? Někdy na některé naše „slepé skvrny“ ukazují naši kritici. Naslouchejme jim a nezaujímejme příliš rychle obranářský postoj. Další medicínou mohou být pro sbor noví lidé a jejich všetečné otázky typu „a proč to děláte“? Nebojme se čas od času tuto otázku položit i my sami sobě. Budujme blízká přátelství, v kterých si můžeme navzájem nastavit zrcadlo. A nakonec, nenechme se převálcovat nároky moderního světa ani tempem života, ale naslouchejme Pánu Bohu, zda nás v něčem nevybízí ke změně, k prohlédnutí. Pokud od něj takovýto impulz přijde, neodkládejme řešení, ale jednejme.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.