Má česká církev co nabídnout jiným?

Má česká církev co nabídnout jiným?

Rád vzpomínám na poslední posezení u kávy v Římě s paní profesorkou, která doprovázela moji práci k licenciátu. Hodnotili jsme dva roky studia, které jsem právě dokončil.

Když už se rozhovor chýlil ke konci, podívala se na mě a vyslovila otázku, která se mi hluboce vryla do srdce i mysli.  „Josefe, dovol mi, prosím, ještě jednu otázku. Vezmi si vaši Českou republiku. Máte tam tak zajímavý začátek křesťanství. Tolik světců. Také reformace u vás probíhala nevšedním způsobem. A když si vezmeme éru komunismu. Tolik věřících laiků, kněží a řeholnic, kteří opravdu obstáli. Dokázali být věrni Kristu i během pronásledování. Po revoluci máte zase velmi zajímavou zkušenost se sekularizací. Proč o vás v dnešní Evropě není více slyšet? Co vlastně teď jako církev v České republice řešíte? Čím se zabýváte? Vždyť s historií, poklady a zkušenostmi, které nesete, byste mohli být lídři hledání nových cest v křesťanství v Evropě. A zdá se mi, že Evropa vás teď hodně potřebuje. Je přece jasné, že je nutné hledat, jak dál žít křesťanství v postmoderní době. A protože si myslím, že jste vybaveni tolika věcmi, které by mohly pomoci celé Evropě, trochu se divím, jak to, že o vás není víc slyšet.“

Moc jsme nevěděl, co na to říci. Začít vyjmenovávat kauzy a věci, kterými v církevním prostředí u nás trávíme většinu energie, mi přišlo skoro trapné. A vlastně mě ani nikdy nenapadlo se na to podívat z této perspektivy. Od devadesátých let jsme přece zvyklí, že jsme to my, kdo přijímáme dary od Evropy, peníze od nadací jako Renovabis, Kirche in Not atd. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že to my bychom mohli mít něco, co by Evropa mohla potřebovat. Nebo ještě víc, že bychom mohli přinést něco tak jedinečného, že by to na křesťanství v Evropě mohlo mít nějaký zásadní vliv.

Co hůře, docházelo mi, že má profesorka evidentně nemyslí něco, co vytvořila naše generace, spíš naopak. Šlo jí o poklady, které ty předcházející generace svojí žitou vírou, odvahou a věrností nasbíraly. Její otázka mířila k tomu, jakým způsobem toto cenné dědictví spravujeme. A zda jsme schopni je otvírat a zprostředkovávat také pro celý kontinent, protože podle ní mnohé z toho Evropa opravdu potřebuje.

Nakonec ale ve mně otázka mojí profesorky vyvolala ne něco zdrcujícího, ale naopak něco velmi povzbuzujícího a plného naděje. Uvědomil jsem si tehdy, v jak krásném a cenném prostředí víry žiji. Vybavili se mi kněží a laici, kteří mě ve víře a kněžství inspirovali, a dostal jsem novou sílu a chuť toto cenné dědictví ne pouze přečkat a nezměněné předat dále. Dýchla na mě odvaha a věrnost, se kterou naši předci naši společnou víru žili. A moc si přeji, abychom i my v naší etapě obstáli stejně dobře. Pocítil jsme tehdy, že místo, kde svoji víru prožíváme, může být velmi zajímavé a tvořivé pro celou Evropu. Kéž bych já sám dokázal nezůstat na okraji této cesty živé naděje!

Se svolením zpracováno podle knihy Josef Prokeš, Pán se stará,
kterou vydalo nakladatelství Portál. Redakčně upraveno

https://www.pastorace.cz/clanky/ma-ceska-cirkev-co-nabidnout-jinym