Proč potřebujeme farnost
(ochutnávka z listopadového polského dominikánského měsíčníku W drodze.)
P. Remigiusz Szauer, Tomasz Maćkowiak
Každá územní farnost by měla být osobní - tedy zaměřená na lidi, kteří v dané oblasti žijí.
Rozhovor sociologa náboženství P. Remigiusze Szauera a Tomasze Maćkowiak
V polské publicistice se často tvrdí, že model církve, v němž je základní jednotkou farnost, se přežil.
Jistě, model, v němž je farnost chápána pouze jako druh úřadu, instituce či instituce, která se příliš neliší od finančního úřadu nebo obecního úřadu, se přežil.
Za ta léta jsme si zvykli, že všechno v církvi jde díky setrvačnosti. V podstatě nebylo třeba přemýšlet o tom, jaké úkoly má farnost plnit, protože byly předem definovány: křty, první svaté přijímání, nedělní mše, roráty v adventu, křížová cesta v postní době a tak dále. To vše koordinoval úřad, který byl farním úřadem a který také vydával osvědčení, potvrzení, doklady, rodné listy.
Jde o to, že to byl klerikální model?
Ani ne, protože takové farnosti měly obvykle nějakou skupinu laiků, kteří se podíleli na životě společenství. Byla to však velmi úzká skupina. Existovala také například různá modlitební společenství, k nimž patřila asi dvě nebo tři procenta farníků. Zbytek věřících zaujímal pozici zákazníků, kteří přicházeli na konkrétní akce, často měli pocit vděčnosti, že tato farnost existuje, a chápali, že by ji měli podporovat. Farář někdy z kazatelny připomínal, jaké závazky mají věřící vůči farnosti, kolik je potřeba na tu či onu rekonstrukci, že svátosti se přijímají ve vlastní farnosti, a ne v cizí, a že souhlasy ke svatbám mimo farnost se nedávají. A zdálo se, že vše je pod kontrolou. Ale o tom, jaká je vazba farníků na instituci, nikdo příliš nepřemýšlel, to bylo zcela zřejmé.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.