"Počátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím... a on vás pokřtí Duchem svatým." (Mk 1,18)
Proč se Bůh rozhodl vyjít k člověku? Proč k němu chce přijít? Co pro člověka, pro každého z nás, znamená připravovat cestu Pánu?
Svatý Marek nevolí náhodná slova. První slovo v dnešním evangeliu je "počátek", latinsky "initium", řecky "arche". Také svatý Jan začíná takto: "na počátku" bylo Slovo. Genesis začíná slovy "na počátku Bůh stvořil".
Začátek evangelia je právě narážkou na stvoření světa, na uspořádání světa, na to, aby se stal obyvatelným. Věda nám stále více a překvapivěji ukazuje, jak dlouhé a složité byly procesy vzniku nejen celého vesmíru, ale také Země, našeho domova. Kolik se toho muselo stát a jaké úžasné podmínky, které popisují přinejmenším fyzikální zákony, musely existovat, abychom mohli na Zemi žít a vyvíjet se.
Janovou řečí, která poukazuje na "Silnějšího", začíná nové stvoření. Stejně jako v knize Genesis Bůh vnáší řád do chaosu, vhodně "staví vše na své místo", vody, souš, noc i světlo, tak ani Kristus nepřichází stvořit vše od nuly, z ničeho. Proměňuje nás, obnovuje nás z "materiálu", kterým již jsme. On není zlý. Kristus vede dál. K čemu nás vede?
K tomu, abychom dosáhli plné podobnosti s Bohem, s Otcem. Jak to dělá? Jan říká, že "křtí Duchem svatým", to znamená, že nás ponořuje do Ducha svatého. Co to znamená? Dát věci do pořádku znamená především očistit, dát vše na své místo, odhodit to, co překáží, co už není nutné. Ale dát věci do pořádku znamená také dát životu možnost rozvinout se a rozkvést do plnosti. Proto je Duch svatý nazýván ohněm a vodou zároveň. On očišťuje a vlévá život. 
Jak nás Duch svatý obnovuje, tvoří? Ježíš přišel na tento svět, abychom už nepotřebovali stále pravidla, příkazy a zákazy, které byly jen přípravou, ale abychom konali dobro nějak sami od sebe, zcela dobrovolně, ochotně jako spravedliví z Posledního soudu, kteří nevěděli, že konají tak velké dobro vůči svým bližním - nikdo jim to nepřikázal. Prostě to dělali.
Duch svatý nás křtí, abychom jednali pod vlivem lásky. Tomu se říká nový zákon, zákon evangelia, vnitřní zákon lásky. 
Katechismus církve upřesňuje, v čem toto působení Ducha v nás spočívá:
"Nový zákon nepřidává nová vnější pravidla, ale proměňuje samotný zdroj jednání, tedy srdce, kde člověk volí mezi tím, co je čisté, a tím, co je nečisté, kde se formuje víra, naděje a láska a s nimi i ostatní ctnosti" (KKC, 1968).
Tato proměna vede k tomu, že jakmile dosáhneme podobnosti Bohu, nepotřebujeme již žádný vnější zákon. Sami od sebe budeme chtít žít jako Bůh. 
Někdy si však kladu otázku, proč to jde tak pracně? Možná je jedním z důvodů to, že jsme uvízli ve Starém zákoně, který, jak říká Katechismus, je pouze přípravou na evangelium. Starý zákon vyjádřený v příkazech, donuceních, strachu, sankcích je právě bližší necírkevnímu srdci. Ale neúčinný, protože pouze omezuje zlo a pouze připravuje. Možná často neděláme krok, který udělal Jan - svým křtem se odstranil a uvolnil místo Ježíši. Krčíme se před lpěním na Zákoně a "sekerou přiloženou ke kořenům stromů". Možná to souvisí s mocí, kontrolou, pocitem, že máme vliv. Ale není to láska.
Nepřipomínají naše pastorační služby, svátostný život, modlitba někdy vytrvalé ponoření POUZE do vod Jordánu? Nemá křesťanství často podobu Staré smlouvy a vnější kázně, která se zvenčí zdá být účinná, ale neproměňuje srdce? Nezastavíme se ve fázi přípravy a nepostoupíme dál? Nevyznávají mnozí křesťané, že neudělali nic špatného, a necítí se v právu? Spočívá připodobnění se Bohu v tom, že neděláme nic špatného, aby se od nás Bůh odpoutal a dal nám pokoj? Nesměřuje veškerá svátostná a svátostná činnost k "vynucení" dobra, místo aby směřovala ke svobodnému a lidsky žádoucímu přijetí Ducha svatého?
Dariusz Piórkowski SJ