Rozhovor: Duchovní péče se neobejde bez modlitby
A káva po bohoslužbách nemá cenu, když si nebudeme naslouchat, říká Ondřej Macek, farář v Brně, který je editor knihy “Cesty k lidem. Kapitoly z duchovní péče.“
Jak se liší rozhovory – pastorační, zpovědní, terapeutický?
V rozhovoru „duchovní péče“ minimálně jeden ze dvou ví a spoléhá se na to, že u rozhovoru je ještě ten třetí, Pán Bůh, který má své možnosti, kterému se dá také naslouchat a kterého je možné prosit o pomoc. Minimálně jeden vnímá život a problémy s ním spojené i skrze křesťanskou tradici. Je to pokus také skrze svou lidskou přítomnost dát najevo, dát zakusit, že druhý je přijat – láskyplně a bezpodmínečně – i Pánem Bohem. U každého rozhovoru s farářem by mělo být jasné, že mlčenlivost a důvěrnost je zaručena.
U zpovědního rozhovoru, myslím, je zřetelněji přítomen prvek zvěstování milosti, tedy je jeho součástí liturgičtěji formulované slovo o Božím milosrdenství a odpuštění. Smyslem zpovědi není úplný výčet hříchů, ale právě to, že mi do nich někdo vyřizuje Boží slovo.
V případě terapeutických rozhovorů záleží na vnímání různými psychoterapeutickými směry. Jsem odchovanec PCA (Personal Centered Approach – Přístup zaměřený na osobu – psychoterapeutický přístup, který založil Carl Rogers), takže podle mě: Terapii vnímám jako příležitost setkávat se prostřednictvím rozhovoru se sebou samým – příležitost uvědomovat si, co cítím, co chci či potřebuji, ale také jako příležitost posunout se ve svých tématech smysluplně dál. Řečeno slovy našeho „otce“: „Je to klient, kdo ví, co ho bolí, kterým směrem je třeba jít, které problémy jsou klíčové, které zážitky jsou hluboce ukryté.“
Dělal jsi výcvik v psychoterapii. Dokážeš říct, k čemu ti je to užitečné?
Cítil jsem se v duchovní péči zvláště neschopný. Ne že jinde by to bylo lepší, ale tady jsem si už řekl, že s tím musím něco udělat a že je možné s tím něco udělat. Chtěl jsem se naučit lépe naslouchat a reagovat a hospodařit se svými silami. Snad jsem se naučil víc mlčet a poslouchat, co druhý říká. Dost podstatný byl také sebezkušenostní rozměr – uvědomit si nejen lépe své stíny, svou povahu, své předsudky apod., ale také to, co na mě samotného funguje, co je mi příjemné. Jak mi pomáhá, když na mě někdo reaguje. A pak nedělat to, jak jsem sám na sobě zjistil, co mi není příjemné, co mě štve, provokuje, co nevnímám jako nápomocné.
Jak má duchovní pečovat sám o sebe?
Důležité je, aby o sebe vůbec pečoval. A každý si musí najít svůj nástroj, svůj způsob. Nejsem v tomto zrovna zářný příklad. V zásadě se omezuji na to, že každý týden chodím na terapii.
Co tě baví na práci faráře?
Jsem rád, když jsem v nějaké skupině, kde je možné si povídat, naslouchat, říkat věci lehké i vážné, pomodlit se, opřít se o sebe a o Pána Boha, číst Bibli. Vlastně nejvíc mě baví být u toho, když někdo pro sebe víru objevuje, když je ze vztahu s Bohem nadšen. To je fakt dar.
Je nebo byl pro tebe někdo v duchovní péči (nebo ve farářování?) vzor?
Už jsem farář dost dlouho, takže nemám úplně možnost se někým dalším inspirovat. Farářské vzory jsem měl a pořád se mi občas vybavují… V duchovní péči mě inspiruješ třeba ty, jak chodíš na návštěvy, voláš, zajímají tě lidi, nebo moje kolegyně Iva Květonová. Příkladem mi byl třeba Radek Novák. Zkrátka ti, jejichž zájem o druhého je upřímný, uvěřitelný, ti, kdo víc poslouchají, než mluví. Kéž bych to sám uměl!
Jak by měla ideálně ve sboru vypadat duchovní péče, kdo všechno by se mohl na ní podílet a jak?
To by měl každý. Úplně každý. Chápu různé obavy, strach, pocit neobdarovanosti, ale ono jde i o odvahu, chuť, cvik, pokoru, modlitbu… Církev má být vzájemně podpůrné společenství. Měl by také platit princip subsidiarity, tedy to, že primárně máme hledat pomoc mezi sestrami a bratry, mezi nejbližšími, než se vydáme za specialistou – v tomto případě třeba i za farářem. Trochu zjednodušeně řečeno – myslím, že naslouchat druhému, být s ním, je vlastně těžší než připravit bohoslužby nebo podstatnější než uvařit kávu.
A ta káva po bohoslužbách je podle mě na prd, když si při ní nebudeme naslouchat, navazovat hovor s těmi, které neznáme, když na ní budeme mluvit jen o sobě, a pokud mi někdo říká o svém problému, zase hned stočím hovor na sebe: To mně se stalo… Ale pozor, je útěšné, občerstvující a podpůrné i to, když mohu přijít do společenství, kde „mám“ lidi, kteří mě berou…, těší se na mě, se kterými mohu plkat, jen tak být atd. Důležité je obojí: Myslet na sebe i někdy víc myslet na ty druhé.
Je dobré, aby byl duchovní rozhovor nějak vymezen, oddělen? Souvisí to také s mlčenlivostí. Jak poznám, co z toho, o čem jsme se (třeba při kávě po bohoslužbách) bavili, bylo určeno výhradně mým uším?
Tak předně bych ještě rád řekl, že lidé nemají mít pocit, že faráře nějak obtěžují, zdržují, zatěžují apod. Od tohoto tu jsme – abychom si s lidmi povídali. Každá příležitost je jedinečná a neopakovatelná a tak bychom k ní měli přistupovat. Samozřejmě se hůře vedou osobní rozhovory, když je kolem spousta dalších lidí. Ale snad se dá sednout si někde bokem a být chvíli nerušeni. Stejně tak je těžké, když sedí pohromadě skupina lidí a někdo začíná mluvit o něčem osobnějším. Říká to v dané skupině a k prostředí sboru by mělo patřit i to, že se o věcech nemluví dál. Ale asi by bylo dobré si v tomto případě spíš najít prostor, kde je možné povídat si jen ve dvou.
Mlčenlivost v církvi je těžká, ale musíme se o ni snažit, ne být drbárna, i farář může mlčenlivost někdy připomenout. A sám má být co nejmíň užvaněný. Asi tak 99 % toho, co zazní, má vnímat jako důvěrné. Církev by měla být důvěrné prostředí.
Modelová situace: sestra z křesťanské služby jde navštívit sestru ze sboru, která má narozeniny. Je to velký sbor, neznají se. Může se nějak na návštěvu připravit? Má něco brát s sebou? Má mít jasno v tom, proč tam jde?
Člověk sám je tím nástrojem, bere s sebou sám sebe. Proč tam jde? Aby byl bližní, aby poslouchal, potěšil zájmem. Čím víc bude mít dopředu nějaký program, tím míň bude rozhovor fungovat. Člověk jde na návštěvu sdílet „víru, naději, projevit lásku“. Postupně získává zkušenost, která mu umožní rozpoznat, zda ten druhý mlčí, protože se nadechuje, nebo zda mlčí, protože rozhovor vázne.
Kde se mohou laici v oblasti duchovní péče vzdělávat?
Určitě by bylo hezké, kdybychom vedle kurzu pro výpomocné kazatele měli i kurzy v duchovní péči. Na toto téma se dají číst knihy. Základní kurz krizové intervence je vlastně krátký. Ale podle mě je to předně záležitost cviku, pozornosti, hlídání sebe sama… Poslouchám teď, naslouchám skutečně? Doptávám se ze zvědavosti, nebo protože mám nějakou svou myšlenku, ke které se v rozhovoru chci dostat? Mám o toho druhého skutečný zájem? Cítím něco z toho, čím druhý žije?
Mám zkušenost, že si o duchovní doprovázení (péči?) řeknou (spíš) lidi zvenčí církve. Stává se ti to také?
Ano, stává. A určitě to má řadu příčin. Možná „synové a dcery světa“ (L 16,8) si lépe umějí vzít to, co potřebují, nebo mají lépe srovnáno, co od faráře pro sebe chtějí. Ale hodně je to způsobeno i tím, že se nám v naší církvi role dost prolínají – farář je také kamarád, potkává se s mým partnerem, s mými rodiči, dětmi; nesetkávám se s ním jen ve zpovědnici, ale i na brigádě u kostela, na staršovstvu, na výletě. Z výsledků teď probíhající ankety o farářování (více naleznete v rubrice Nástěnka) už nyní dost jasně vyplývá, to snad mohu prozradit, že lidé právě z výše uvedených důvodů se obávají svěřit farářům, věděli by toho prostě o nich víc, než chtějí, aby věděli.I římští katolíci občas používají termín „hříchy na export“, se kterými jedou ke zpovědi někam, kde je farář nezná.
Před časem jsem doprovázela jednu rodinu, kde paní středního věku umírala na rakovinu. Její manžel mi líčil, že dřív se občas modlil, ale teď už v Boha opravdu nevěří. Tohle by Bůh přece nedopustil. Přitom to byl ale onen pán, který mě volal jako faráře na pomoc.
To volání mohlo mít různé rozměry. Je důležité, že jste spolu. Rozhovor může uvolnit nářek a bezmocnost, nabídnout prostor pro stěžování, pro sdílení bolesti, strachů. Strach, naštvanost se podaří trochu pojmenovat a pak se s něčím konkrétně dá třeba i něco dělat. Někdy lze větu druhého člověka zopakovat. On ji uslyší a třeba ji potvrdí a je rád, že ho druhý slyšel, nebo ji zmírní, protože si sám uvědomí, že to přece jen myslí a cítí trochu jinak. Úkolem faráře je z toho nezdrhnout. Podle toho, jak se rozhovor vyvíjí, lze nabídnout i to, že můžu Pánu Bohu něco říct za sebe, když to druhému „nejde“. Vlastní modlitbu navrhnout, nevnucovat.
Dá se poskytovat duchovní péče kamarádům?
Samozřejmě. Křesťanem jsem přece v hospodě stejně jako na plácku před kostelem. Když mi kamarád říká o svém rozvodu, vyhazovu z práce, problémech s dětmi, nemocí, tak s ním zkouším být já celý, i se svou vírou, svými modlitbami, svým tělem, hlavou, srdcem. Jistě však mohou nastat chvíle, kdy se to komplikuje, kdy problém má víc stran apod., ale i tehdy se tam přece mohu pokoušet být – já se svým vztahem k druhému, se svou víru v Pána Boha, s hledáním, jaké vztahy jsou Boží…
Napadá tě nějaká beletristická kniha, kde se o duchovní péči jedná?
Teď asi nic konkrétního. Ale Eduard Thurneysen říkal, že jako přípravu k duchovní péči máme číst Bibli, psychologickou literaturu, beletrii a potkávat se s lidmi. V každé knížce jsou věty, nad kterými se můžeme zamyslet, jak by nám bylo, kdybychom je sami zaslechli. Každou knížkou se dozvídáme něco o sobě, o lidech a jejich světě.
Já jsem teď nedávno četla knížku Porodní bába od řeky Hope a opakovaně jsem si říkala, že takhle bych chtěla umět jednat s lidmi. Je nějaké kritérium pro to, že duchovní rozhovor byl „dobrý“?
Kritériem může být, zda jsem s tím druhým opravdu byl. Pokud jsme druhému opravdu věnovali čas a byli s ním, mělo to smysl. Jsem skeptický v tom, že druhému můžeme pomoci nebo poradit. Ale můžeme s ním být.
Máme jako evangelíci na pomoc v duchovní péči nějaké rituály?
Máme požehnání, modlitbu, pomazání, večeři Páně.
Dáváš někdy pomazání?
Občas. Zajímavé je, že podle ankety zatím vychází, že 43 % laiků by o pomazání někdy stálo, přitom ho ale 69 % farářů nikdy nedělalo.
V Německu se konají i speciální bohoslužby zacílené právě na pomazání. Nebo se pomazání nabízí jako součást těch běžných nedělních. Proč je to dobré? Zapojí se přitom další smysly. Hodně záleží, co od toho čekáme. Uzdravení? Nebo ujištění, že i toto nemocné tělo je pod Boží ochranou? Aromaterapie je dnes už běžný obor. Všemožné krémy jsou „postaveny na tom“, že voní, regenerují tělo… Je přirozené vnímat i tělem! Možná se v křesťanství pořád těla moc bojíme. Nebo se bojíme toho, aby to nebyla magie… Biblický příkaz ohledně pomazání je však zřetelný.
Patří k duchovní péči Bible? Dá se vnést do rozhovoru?
Narážíš na knihu Petra Bukowského Budu s tebou… Ano, dá se. Jedná se hodně o cvik a dobré vnímání toho, co se při rozhovoru děje. Škoda by bylo si Bibli a priori zakázat z obavy, aby rozhovor nebyl moc náboženský apod.
Bible může být třeba součást modlitby nebo rituálu. Můžeme do rozhovoru vnést motiv z biblického příběhu. Neměla by to být ovšem součást nějaké disciplinace nebo poučení, jak se chovat nebo co cítit. Ale součást toho, že se na problém dá podívat z jiné strany.
Problém nás farářů je někdy v tom, že vnímáme biblické texty jako moc složité. Nejsme schopni motiv zestručnit. Také je možná problém v tom, že sami málo prožíváme Bibli jako útěšnou, pomocnou.
Je něco, bez čeho se duchovní péče neobejde?
Bez modlitby. Nejvíc se modlím, když mě čeká rozhovor, nebo po něm.
Neseš (si) něco s sebou, když jdeš za někým na návštěvu? Nedávno mě jedna paní v nemocnici na odchodu poprosila o nějaký nábožný obrázek. Listovala jsem ve své Bibli a mezi spoustou záložek nic vhodného nenašla.
Něco bychom nosit měli. Nosím knížečku Zastav se na chvíli. Bibli občas mám jen v mobilu. Ale třeba u nemocničního lůžka mi to někdy připadá nepatřičné, kniha je důstojnější i symboličtější.
Řekl bys ještě něco o požehnání?
Vždy je třeba přemýšlet, co je v dané situaci vhodné. Zeptat se, nabídnout modlitbu, požehnání. Pokud člověk neodmítne, tak žehnám. Ale zase je dobré říci stručně, co to je. Je to síla od Pána Boha, zřetelné vtáhnutí Boha do situace, zakoušení jeho přijetí, vyjádření důvěry Bohu, víry, že je aktér, který do situace něco dobrého může vnést.
Ptala se: Lenka Ridzoňová
Zdroj: Český Bratr
https://proboha.cz/magazin/rozhovory/ceskybratr-cz/2024/01/duchovni-pece-se-neobejde-bez-modlitby/
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.