Glosa: Proč dnešní křesťanství potřebuje feminismus?
Zdroj: pexels-cottonbro-studio
To, co dnes nazýváme feminismem, se ve svých prvních projevech snažilo o to, aby ženy stály po boku mužů, a ne aby byly jejich podřízenými nebo nad nimi vládly. Proto církev zoufale potřebuje křesťanský feminismus – historický feminismus věřících –, aby odhalila a bránila se znevažování žen v dnešní církvi, ale také proto, aby se náš život, naše modlitby a naše svědectví soustředily méně na muže a více na Boha.
Několik čtenářů mě požádalo, abych se trochu více věnovala tomu, jak se feminismus slučuje (a neslučuje) s křesťanskými zásadami. Je to relevantní dotaz, ale spíše než porovnávat/odlišovat křesťanské a feministické pohledy na aktuální společenské otázky, chci svou odpověď formulovat v kontextu perspektiv.
To, jak příznivě jako křesťan(ka) vnímáte feminismus, závisí na vašem výchozím bodě. Pokud například chápete feminismus jako skupinku žen nenávidějících muže a bojujících za potraty bez omezení a na požádání – což jsou vlastnosti, které mohou charakterizovat některé feministy a feministky – je to feminismus neslučitelný s křesťanskou etikou.
Pokud je však vaším výchozím bodem feminismu slavná a často citovaná definice, kterou v roce 1986 vytvořila spisovatelka Marie Shearová – „feminismus je radikální představa, že ženy jsou lidé“ – jeho paralela s Genesis 1,27 se přímo nabízí: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej: jako muže a ženu stvořil je.“ Feminismus v pojetí Shearové je jen opakováním toho, co už o ženách řekla Bible.
Zkusme nahlédnout na tuto problematiku optikou rasového, nikoli genderového aktivismu: pokud vnímáte hnutí za občanská práva jen jako Černé pantery a Malcolma X, nikoli jako Martina Luthera Kinga nebo Sojourner Truth, pak nebudete schopni ocenit hodnotu tohoto hnutí a jeho přínos pro lidská práva. Podobně křesťané nedokážou ocenit hodnotu, kterou feminismus přináší, když se zaměřují pouze na jeho nejhorší nebo nejradikálnější projevy.
Feminismus: (Velmi) stručný historický přehled
To, co dnes nazýváme feminismem, se ve svých prvních projevech snažilo o to, aby ženy stály po boku mužů, a ne aby byly jejich podřízenými nebo nad nimi vládly. Vezměme si sufražetky, první vlnu feminismu, která začala v 19. století. Netvrdily, že jsou lepší než muži. Spíše prosazovaly názor, že jsou si rovni: jako plnohodnotné lidské bytosti, stejně jako muži, mají právo volit. Mnohé z nich jako například Frances Willardová byly oddanými křesťankami. Klíčovou roli při zajištění volebního práva žen hrála Ženská křesťanská unie pro střídmost (Women's Christian Temperance Union) s pobočkami po celých Spojených státech.
Druhá vlna feminismu, která začala v 60. letech 20. století, nadále zdůrazňovala tento základní koncept rovných příležitostí a také na něm stavěla. Kromě prosazování stejné odměny za stejnou práci ženy například bojovaly za právní ochranu proti sexuálnímu obtěžování a diskriminaci na pracovišti. Tento feministický aktivismus opět vycházel z výslovně křesťanské zásady, že muži a ženy jsou rovnocennými lidmi a jsou stvořeni k tomu, aby se společně starali o stvoření, jak naznačuje Gn 1,27. V tomto případě se však jednalo o feministický aktivismus, který se opíral o křesťanské zásady. Tato rajská rovnost pohlaví je ve skutečnosti poměrně něžně vyložena ve druhém vyprávění o stvoření, kde Bůh stvořil ženu strategickou operací z Adamova boku (Gn 2,21-22).
Druhá vlna feminismu se však v několika ohledech odchýlila od svého původního směru, mimo jiné v souvislosti s potraty. Podporou „práva ženy na volbu“ feminismus druhé vlny odmítl důstojnost a hodnotu nenarozené lidské bytosti v ženě: jejího dítěte. Osobně si sice nemyslím, že by potraty měly být ve všech případech nezákonné – na to je zde příliš mnoho etických dilemat vyplývajících z paušálního zákazu – ale feminismus, který se prosazuje na úkor jiného lidského života, už není feminismem.
Proč? Protože pokud je základním smyslem feminismu, jak ukázaly jeho první obhájkyně, aby ženy mohly žít v plné lidskosti, nemůže být feminismus v souladu s popíráním lidskosti jiných lidských bytostí.
Je třeba připustit, že existují konkurenční vize feminismu a některé z nich se neslučují s křesťanskými hodnotami, podle nichž máme ctít své bližní a svá Bohem darovaná těla. Ale pojetí feminismu podporující právo ženy „být a dělat, co chce“ – pojetí feminismu, které je ochotno znevažovat práva jiných lidských bytostí a dokonce i důstojnost ženského těla – je patrně dehumanizující, defeminizující a v konečném důsledku nefeministické. Jako poslední poznámku k tomuto bodu je třeba uznat, že poselství „you do you“ (dělej, co si myslíš, že je pro tebe to nejlepší), tato myšlenka neomezené lidské svobody, není vlastní nebo výlučná feminismu, ale odpovídá moderním, širším kulturním trendům, které prosazují neomezenou lidskou volbu bez morálních důsledků.
Křesťanský feminismus: Nová vlna
Moje kritika feminismu coby křesťanky nespočívá v jeho obecném hlavním (křesťanském) principu – že ženy by měly být oceňovány jako plnohodnotní lidé stejně jako muži – ale ve způsobu, jakým se feminismus v některých ohledech a obměnách postupně „modernizoval“ a opouštěje křesťanské představy o tom, co znamená být člověkem a morálním člověkem, podléhá jakoby duchu doby (Římanům 12,2). Ale zcela se vyhýbat feminismu je stejně mylné jako zavrhovat hnutí za občanská práva, protože se vám nelíbí Černí panteři.
Abychom skutečně pochopili, jak se křesťanství slučuje s feminismem, budeme muset jít hlouběji než do narativu o „kulturní válce“, který zamlčuje historii a staví jedny proti druhým. Musíme jít hlouběji, protože církev zoufale potřebuje křesťanský feminismus – historický feminismus věřících –, aby odhalila a bránila se znevažování žen v dnešní církvi: od moderních překladů Bible, které systematicky vylučují ženské pohlaví – dokonce i tam, kde je původní jazyk genderově neutrální – až po vyloučení žen z vedení církve, které otevírá cestu zneužívání. Křesťané musí znovu získat to nejlepší z feminismu, a to nejen proto, aby chránili ženy, ale také proto, aby se náš život, naše modlitby a naše svědectví soustředily méně na muže a více na Boha.
Autorka: Talley Cross
Překlad: Lucie Hornová
Zdroj: Patheos
Obrázek vydá za tisíc slov. Jestli to, co je nahoře na tom titulním obrázku, je cílem křesťanského feminismu, tak potěš koště. To jsou nějaké upírky, ne?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.