JE MOŽNÉ, ŽE REVOLUCI, KTEROU POTŘEBUJEME TEĎ, NEPŘINESOU MLADÍ?
Znovu odhalit své já po šedesátce je těžké, bolavé a krásné
David Brooks / The Atlantic
9. 9. 2023
Anne Kenner pracovala dlouhá léta jako státní zástupkyně, nejprve v newyorském východním a potom v kalifornském severním obvodě, a šlapala na paty mafiánům a drogovým dealerům. „Mám ráda, když jdou věci na hranu,“ řekla mi k tomu. Její práce jí dávala smysl, připadala si díky ní užitečná. Když viděla bezmoc některých mladých lidí, chycených v síti právního systému, nejprve ji to rozhodilo, ale obratem pro své studenty sepsala podrobný návod, aby pochopili, jaká jsou jejich práva při jednání s muži a ženami zákona. Když vás zastaví policie, udělejte tohle. Tohle dělejte, když se vám chce policajt podívat do batohu.
Bod obratu v jejím životě přišel po padesátce. Její bratr, který se od dětství potýkal se spoustou problémů, se zastřelil. Jako děti měli složitý vztah a nemluvila s ním posledních třiatřicet let. Už dávno přerušil skoro všechny styky s rodinou, jak se jeho život propadal do samotářství a paranoie. A stejně, jak mi řekla, byla jeho smrt „ohromně bouřlivá zkušenost. Chtěla jsem pochopit, proč mě to tak sebralo.“
Někdy v té době se doslechla o tehdy začínajícím programu na Stanfordově univerzitě, který se jmenuje Institut pro výjimečné kariéry. Je pro dospělé, většinou padesátníky nebo šedesátníky, kteří opouštějí svou hlavní kariéru a zkoušejí přijít na to, co si počít se zbytkem svého života. Studenti tráví rok společným učením, ve skupině pár desítek lidí. Zkoušejí znovu objevit sami sebe, a připravit se tak na další etapu.
„Někdo mi řekl, že je možné se tam nadechnout, zpomalit, získat odstup,“ vzpomíná Kenner.
Nic takového tam nezažila. „Nebyl to svěží nádech. Byl to volný pád.“
První den jim Phil Pizzo, zakladatel programu a předtím výzkumník a děkan lékařské fakulty na Stanfordu, řekl, ať své životopisy hodí za hlavu. „Už nejste tím, co se tam píše. Nijak vám to nepomůže.“
Kenner si jeho slova vzala k srdci. „Dobře, říkala jsem si, na ničem, co jsem dokázala, nezáleží. Cokoli budu odteď dělat dál, musím dělat jinak.“
Prvních pár týdnů na kampusu pro ni byl šok. Její spolužáci, většina z nich nehorázně úspěšná v technologickém průmyslu, finančnictví nebo v nějaké jiné oblasti, najednou neměli nic na povel. Stali se z nich prváci, s batohy na zádech, hledající třídy a učebny, zápasící se seminárkami. Jeden den Kenner vešla do studovny a viděla „chlápka, co byl největší zvíře a největší kretén“ v celé třídě, jak leží na podlaze na zádech.
„Co tam dole děláš?“ zeptala se ho.
Nemohl odpovědět, jen velmi rychle a mělce dýchal. „Tohoto pětašedesátiletého, ohromně úspěšného muže přepadla naprostá panika,“ protože se mu zkrátka měnil život, vzpomíná Kenner. Během následujícího roku se z něj stal její „drahý kamarád“.
Součástí programu je i chvíle, kdy musí studenti vstát a celé skupině popsat nějakou důležitou epizodu ze své životní cesty. Něco hlubšího, než jsou odrážky v profesním životopise. Kenner mluvila o svém bratrovi.
Tahle zkušenost ji změnila: v její rodině byla bratrova složitá povaha vždycky obestřená tajemstvím
a mlčením. Bratrův osud jí ukázal, že „držet si svá tajemství bylo v mé rodině nebezpečné“, jak si dnes uvědomuje. „Že jsem jeho příběh vyprávěla, bylo moje vyhlášení nezávislosti na tom všem.“
Její život nabral nový směr. Když jsem s ní mluvil v květnu, pár let po její stanfordské zkušenosti,
spolupracovala s Kouzelným divadlem v San Francisku na uvedení její vlastní hry o Anně Boleyn, druhé manželce Jindřicha VIII. a jedné z jejích celoživotních hrdinek. Když jsme spolu mluvili, hra se zrovna zkoušela. Zkoušky běžely přes den a po večerech Kenner přepisovala scény. „Vůbec nemůžu spát, je to tak napínavé,“ říkala mi. „Mám se dost pod kontrolou. Nikdy jsem toho moc nenabrečela a tihle lidi od divadla jsou tak emocionální. Brečí pořád. Učím se s tím žít.“
„Jde o to nebát se samu sebe postavit do situací, o kterých nevím vůbec nic,“ říká, když má pojmenovat jednu věc, kterou se při svém druhém vzdělávání na Stanfordu naučila. „Třeba se mi to parádně nepovede.
Kašlu na to. Je mi čtyřiašedesát.“
Co jsem to jen ztratil?
Studijní programy pro život po kariéře na univerzitách ve Stanfordu, Harvardu a na Notre Dame jsou nejzavedenější. Spousta dalších ale vzniká. Zjistil jsem to, že když jsme spolu s mou manželkou souhlasili, že budeme učit na právě zahajované chicagské verzi, nazvané Iniciativa pro vůdcovství a společnost, kterou zřizuje Chicagská univerzita. Nové a nové podobné programy se objevují tak rychle, protože nám před očima vzniká nová životní etapa.
Samotný koncept dospívání, jak ho dnes chápeme, vznikl v první polovině 20. století. Lidé postupně uznali, že existuje zvláštní životní fáze mezi dětstvím a dospělostí. Slovo teenager se ve Spojených státech začalo užívat někdy ve čtyřicátých letech.
V 21. století se vynořuje nová životní fáze, mezi koncem pracovního života a stářím. Lidé žijí déle. Jestliže vám je dnes šedesát, máte zhruba padesátiprocentní šanci, že se dožijete devadesátky. Jinými slovy, pokud odejdete do penze někdy po šedesátce, dělí vás s velkou pravděpodobností ještě dvacet let od chvíle, kdy vaše mysl i tělo začnou rychle scházet.
Ještě pro tuto fázi nemáme odpovídající pojmenování. Sara Lawrence-Lightfoot, která tuhle životní fázi dlouhodobě zkoumá, ji nazývá „třetí kapitola“. Také se říká „dospělost 2“, nebo, a to se mi líbí nejvíc, „léta
přídavku“. Pro mnoho z nás jsou to krásné a vděčné roky, ale cesta k nim dokáže být trnitá.
Pro účastníky těchto programů, kteří jsou ve valné většině vzdělaní příslušníci vyšší střední třídy, platí, že právě kariéra definovala jejich identitu. Svou hodnotu odvozovali od svých pracovních výkonů, výsledků a úspěchů. Co se přihodí, když tohle všechno zmizí?
Během posledních pár měsíců jsem mluvil s několika lidmi, kteří se tomuto životnímu přerodu blíží nebo už jsou v jeho víru. Bývají to hodně náročné rozhovory. Jeden vysoký manažer mi řekl, že v životě se bojí jen dvou věcí, smrti a penze, a penze mnohem víc.
Byznysový konzultant William Bridges říká, že součástí každé proměny je období ztráty, období v území nikoho a období znovuzrození. Pocit ztráty, kterou odchod do penze přináší, dokáže být brutální.
Veleúspěšní lidé teskní po životě, který dával jejich existenci smysl a díky němuž byli v centru pozornosti.
Lidé v území nikoho ještě nevědí, jaká bude nová verze jich samých. Popisují pocity prázdnoty, zmatení a zbytečnosti.
Jedna sedmdesátnice mi řekla, že když odešla do penze, zjistila, že neví, co ji dělá šťastnou. Nedokázala to předpovědět. Ukázalo se, že řada činností, které si do penze naplánovala, je nudná a nenaplňuje ji. Jiná čerstvá penzistka se mi svěřila, že trochu nečekaně se jí nejvíc stýská po pracovních e-mailech – po pocitu, že je uprostřed proudu informací. „Je to poznání ztráty, co k nám lidi přivádí,“ říká Tom Schreier, dřív viceprezident chicagské investiční firmy Nuveen, který dnes řídí Iniciativu inspirace a vůdcovství na Notre Dame. „Když řídili firmu, mysleli si, že mají dvě stě skvělých přátel. A najednou jim na jejich zprávy odpovídá stejně rychle jako dřív sotva pět.“
Tihle lidé jsou přímo uprostřed toho, čemu psycholog Erik Erikson říká vývojová krize. Buď se jim podaří najít způsob, jak dál růst – a způsob, jak být ostatním dál ku prospěchu –, nebo se zaseknou a stagnují. Jste ve věku, kdy si myslíte, že byste měli znát odpovědi na podstatné otázky, ale ve skutečnosti jste před nimi bezradní: Kdo jsem? Jaký má můj život smysl? Co opravdu chci? Záleží na mně?
Akademické programy, o nichž mluvíme, mají svým účastníkům ukázat cestu k odpovědím.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.