Na společné cestě
Třetí neděle postní 2024: Rozumní vůdci vědí, kdy dělat dobré potíže
Sestry a bratři v Kristu,
"Blahoslavení tvůrci pokoje." Někteří z nás mohou mít vzhledem k tomu, že toto blahoslavenství známe, dojem, že Ježíš byl proti konfliktům. A přirozeně bychom se sami mohli snažit konfliktům vyhýbat a upřednostňovat mír, kdykoli je to možné. V evangeliích je však také spousta případů, které naznačují, že Ježíš své učedníky nikdy neučil, aby se snažili o mír za každou cenu. 
I když chceme obecně upřednostňovat mír, víme, že existují příležitosti, kdy je třeba nesouhlasit, a někdy dokonce svůj nesouhlas vyjádřit ostře, i když samozřejmě ne až k násilí. Jako vedoucí pracovníci, kteří sledují poslání svých organizací a vykonávají svou roli při prohlubování vztahů, budování týmů a zvyšování výkonnosti svých organizací, chápeme, že konflikt je nevyhnutelným rozměrem naší práce. A co víc, jsou chvíle, kdy naše vedení a služba evangeliu zahrnuje konfrontaci s lhostejností, nespravedlností a kýmkoli nebo čímkoli, co ohrožuje zranitelné jednotlivce nebo vyšší dobro. Ve skutečnosti jsou dějiny církve plné lidí, kteří při svém vedení riskovali tváří v tvář takovým podmínkám a stejně jako Ježíš za to zaplatili nejvyšší cenu.
V Janově evangeliu 2,13-25 na třetí neděli postní (kdy se neslaví skrutinium) je zřejmé, že Ježíšovo očištění chrámu bylo předem promyšlené. Večer předtím si prohlédl scénu a druhý den, kdy už byly přítomny zástupy a tržiště bylo plné, se tam se svými učedníky vrátil. Věděl, že to vystupňuje napětí mezi ním a náboženskými autoritami až k bodu varu a že to vlastně bude bod, z něhož už nebude návratu. Ve skutečnosti se sice pečlivě vyhýbal násilí vůči komukoli, ale jeho dramatický čin, kdy převrátil stoly směnárníků a osvobodil ptáky a zvířata určená k rituálnímu obětování, měl být symbolickým gestem. Co tím chtěl vyjádřit? 
Ježíš chtěl jasně ukázat, že Bůh dává přednost milosrdenství před obětí. Milosrdenstvím rozumíme skutky velkorysého soucitu a odpuštění, které pomáhají obnovit vztahy a které jsou příznivé pro práva a blaho chudých. Bůh chce, aby lidé pochopili, že jejich vzájemné vztahy jsou stejně důležité jako jejich chvála a uctívání a měly by mít přednost před skutky náboženské zbožnosti. Tato učení se opakují v celé prorocké tradici hebrejského Písma a jsou opakována tak často, jak často jsou porušována. Náboženské autority Ježíšovy doby bohužel upadají do věčného a poněkud sebestředného pokušení upřednostňovat své kněžské oběti, což vede nejen k zanedbávání vzájemných vztahů lidí a důležitosti spravedlnosti, ale také lidem ukládá finanční zátěž. Tyto rituální oběti, které měly smířit hříšný stav lidí s Bohem, stály peníze. Chudí lidé tak často zůstávali bez prostředků, které by jim umožnily znovu navázat správný vztah s Bohem, nebo tomu alespoň věřili. A právě z těchto důvodů, kvůli své věrnosti Otcově vůli a kvůli pokroku ve svém poslání zjevovat Boží království, Ježíš v chrámu dělal "dobré potíže".
Jaké ponaučení bychom si jako vedoucí mohli vzít z Ježíšova dramatického jednání? Je zřejmé, že existují okolnosti, kdy se i my musíme zapojit do konfliktu s úmyslem a záměrem; ne z unáhleného hněvu nebo osobního rozhořčení, ale pro cíl a důvod, který nás přesahuje. Může se jednat o konfrontaci s kolegou nebo členem komunity kvůli špatnému jednání nebo o zásah do skupinové dynamiky v naší organizaci, která ohrožuje vyšší dobro celku. Může to znamenat, že navzdory většinovému názoru v závažné záležitosti musíme zaujmout nepopulární stanovisko a promluvit jménem těch, kteří nemají moc nebo privilegia. Může to od nás vyžadovat, abychom riskovali vlastní postavení ve prospěch poslání, které nám bylo svěřeno. 
Úkolem je vždy rozlišovat, proč, kdy a jak se do takového konfliktu zapojujeme, třídit své motivy a pečlivě dbát na to, abychom co nejjasněji pochopili roli, kterou přebíráme z pohledu třetí osoby, tj. abychom co nejobjektivněji zhodnotili svou část konfliktu a co nejlépe předvídali jeho důsledky. Můžeme být asertivní, ale vždy se musíme vyvarovat nepřátelského jednání nebo jednání se smíšenými motivy. To je obzvláště důležité, protože pokud jako vedoucí zneužijeme svou moc nebo postavení v konfliktu, který je samoúčelný nebo neoprávněný, je to problém nejen pro ostatní. Je také velmi těžké obnovit důvěru, jakmile jsme zneužili výsady svých funkcí nebo rolí.
Naše osobnost a postoje nebo tendence v konfliktu mají tendenci komplikovat naši objektivitu a obratnost v konfliktu. Pokud máme silnou tendenci se konfliktům vždy vyhýbat nebo vycházet vstříc těm, kteří jsou silnější, bude pro nás těžké efektivně vést. A pokud máme naopak tendenci soutěžit a kompromis nebo spolupráci považujeme za selhání, budeme mít také potíže účinně vést v mnoha situacích, které vyžadují více vzájemných výsledků. V čem spočívá naše "rostoucí hrana" konfliktu, tj. jak jsme vyzýváni, abychom rozšířili svůj repertoár způsobů, jimiž se angažujeme, a to nejen jedním stylem, ale mnoha?
Můžeme se při pokračování naší postní cesty poctivě podívat na naši ochotu a schopnost vstupovat do účelných konfliktů? Mohli bychom prozkoumat, kde nás Bůh volá k větší odvaze, pokud máme sklon k mírnosti, a k větší pokoře, pokud máme sklon k silnému vystupování? A konečně, přikláníme se vždy v dlouhodobém horizontu k uzdravení, smíření a pokoji a přebíráme odpovědnost za "dobré problémy", které děláme?
S vámi všemi jako Kristovými sourozenci,
David a tým Rozlišujícího vedení
https://us18.campaign-archive.com/?u=c036a4bd9f4ba7b4161c0d982&id=a03badc153