P.Josef Hurt, kněz, příležitostný publicista

Z evangelikála katolíkem: autobiografie Dwighta Longeneckera

Milan Orálek 27. 4. 2024

LONGENECKER, Dwight. There and Back Again. A Somewhat Religious Odyssey. San Francisco: Ignatius Press, 2023.

Při zběžném ohledání literární a podcastové (nad)produkce amerického katolického kněze Dwighta Longeneckera (*1956), v níž se střídá evangelizace a apologetika se zručným nasvěcováním rozličných faset katolicismu, vzbuzují pozornost zvláště položky, jež na místo dialogu (ten přece „oslabuje víru“) vyhlašují plakátovitou formou válku snad všem moderním a postmoderním ismům. To jsou prý viníci „naší nynější krize“, jejíž počátky klade Longenecker do časů „protestantské revoluce“. Neběží povýtce o jeho vlastní myšlenky: s poetickou úderností spíše kompiluje a popularizuje příspěvky starších autorů, aby vzdělal americké katolické masy. V tom očividně spatřuje svůj hlavní životní úkol.

Naštěstí jsem se s autorovým jménem poprvé setkal ve zcela jiném kontextu, a sice při poslechu několikahodinové série disputací (později upravené pro tisk) mezi ním a evangelikálním anglikánem Johnem Martinem, která se začátkem nultých let uskutečnila na vlnách britského Premier Christian Radio. Nikdy předtím jsem neměl příležitost vyslechnout tak zevrubnou a konkrétní, leč srozumitelnou debatu mezi katolíkem a protestantem, debatu, která neignorovala neuralgická témata a zároveň se odbývala v atmosféře vzájemného respektu a otevřenosti. Šlo o mimořádný zážitek, vždyť ekumenickým rozhovorům, k nimž tu a tam dochází v českém prostředí, lze přiznat nanejvýš povahu přátelského míjení nebo povšechného konsenzu o blíže neurčeném duchovnu. Sám Longenecker byl tehdy jiný než dnes: konciliantní, empatický, s libě modulovaným hlasem a „transatlanským“ přízvukem. A tak když nakladatelství Ignatius Press loni vydalo jeho autobiografii, pod vlivem výše zmíněného rozhlasového pořadu jsem po ní nemohl nesáhnout – s méně přitažlivými aspekty jeho současného působení jsem v té době totiž ještě nebyl obeznámen.

Staré dobré náboženství

Osu autorova životního příběhu tvoří jeho putování ke katolictví. Vzdor letům stráveným mezi anglikány se jeho vzpomínky od zaběhlého žánru zachycujícího konverzi od „Canterbury“ k „Římu“ v jednom podstatném bodě liší: Longenecker, pennsylvánský rodák, z anglikánského prostředí původně nevyšel. Několik generací jeho předků z otcovy strany se hlásilo k mennonitskému křesťanství. Matka rovněž pocházela z tradiční evangelické rodiny. Stejně jako jejich vlastní rodiče neměli ani oni pochopení pro „liberální tendence“ pronikající do středního proudu amerického protestantismu, a tak posléze zakotvili v jedné z mnoha nezávislých fundamentalistických církví. Členové sboru „Exeter Bible Church“ brali své křesťanství vážně. Planuli pro evangelizaci a misii a někteří z nich – ač nikterak movití – neváhali odvádět do sborové pokladny až 15 % svého příjmu. Jejich světonázor zahrnoval doslovnou interpretaci příběhu o stvoření, konspirační teorie o papežských úderných oddílech připravených k likvidaci „pravých křesťanů“, jakož i dispenzacionalistické očekávání brzkého Ježíšova návratu, jemuž bude předcházet „vytržení“ vyvolených.

Anglokatolicismus: přestupní stanice

Magnetismus katolické spirituality autor ponejprv reflektovaně pocítil při návštěvě pařížské baziliky Sacré Coeur. A nevědomky započaté směřování ke katolickému křesťanství už potom nezbrzdilo ani studium na Univerzitě Boba Jonese v Jižní Karolíně. Zakladatel této neakreditované instituce se pokusil skloubit antimoderní náboženský ultrakonzervatismus, anachronicky puritánské mravy, zuřivý antikatolicismus a instinktivní segregacionismus s vysokou kulturou v podobě galerie evropských mistrů, vážné hudby a striktní etikety. Experiment se u studentů vesměs nepotázal s úspěchem. Až na několik výjimek. Dwight Longenecker byl jednou z nich: vysoké umění mu učarovalo. Souběžně se u něj rozvinulo vášnivé anglomilství, které ho následně přivedlo do Anglikánské ortodoxní církve, v jejímž čele stál jeden z tzv. potulných biskupů (episcopi vagantes). Po návštěvě Skotska se Longenecker definitivně rozhodl pro kněžskou dráhu v Anglické církvi a podařilo se mu odjet na studia do Oxfordu.

Evangelikální duch Wycliffovy koleje ho nenadchl, stejně jako skepse tamních biblistů, jež mu připadala podobně upřílišněná jako literalismus jeho někdejšího pennsylvánského sboru. Stále více naopak tíhl k anglokatolismu, jakkoli v něm už nyní začínaly klíčit pochyby o celé ideji anglikánství, které nezřídka budilo dojem jakéhosi „teologického obloženého stolu“(str. 80). Zatím však pokračoval v nastoupeném kurzu, a jakmile se mu podařilo zdolat překážky, které vyplývaly z jeho „nestandardní“ duchovní biografie, přijal jáhenské a pak kněžské svěcení.

Po několika šťastných letech, vyplněných kaplanskou službou na jihoanglickém pobřeží a bohatých jak na setkání (Matka Tereza) a zážitky (návštěva Lisieux, Međugorje, Nevers, Mont Sant Michel, Věčného města a Svaté země), tak i na (podivuhodně četné!) situace, v nichž se takříkajíc dotkly nebe se zemí, nastoupil jako kaplan sboristů „King’s College School“ v Cambridgi. A bylo to paradoxně právě zde, v samém srdci high church, kde začala autora, stále více inklinujícího ke konceptu sakramentality a k římskokatolickým formám zbožnosti, opouštět jeho vášeň pro anglikánství. Vzplanul pro ně kdysi jednoduše proto, že propadl kouzlu kultury anglických vyšších vrstev: o nic víc nešlo. Anglokatolicismus se v jeho očích poznenáhlu měnil v pouhou „rozkošnou“, avšak duchovně vyprázdněnou „repliku katolictví“ (134, 193). Přestože se stále ještě nevzdal snu stát se venkovským farářem a v polovině roku 1989 se přesunul do zátiší farnosti na ostrově Wight, kde záhy založil rodinu, pokládal se už nějaký čas jednoznačně za katolíka, třebas ne „římského“ (134). Pochyb nicméně neustále přibývalo. Nezrodilo se koneckonců anglikánství z brutální reformace, která přerušila apoštolskou kontinuitu s „obecnou církví“? Neobsáhlo postupem staletí tolik odstínů křesťanského, ba i agnostického spektra, že se při absenci učitelského úřadu nevyhnutelně utápělo v ideové anarchii? A nejedná se vlastně jen o provinciální výraz „sociálních a rasových instinktů“, jak napsal Thomas Merton?

Poté, co Generální synod Anglické církve odhlasoval svěcení žen ke kněžské službě, ztratil Dwight Longenecker poslední zbytky trpělivosti. Opustil dobré bydlo anglikánského faráře a připojil se ke zhruba osmi stovkám kněží, kteří se za cenu ztráty existenční jistoty a občas i „krize identity“ rozhodli přejít k Římu.

Svět za Tiberou

Svou „cestu domů“ nelakuje autor narůžovo. Byla to pro něj naopak v mnoha ohledech ledová sprcha. Z oslnivého světa vytříbené sakrální hudby a okouzlující medievální a historicistní architektury se přenesl do šedi a banality podfinancovaných katolických farností. Úroveň teologických vědomostí u většiny řadových katolíků hodnotí jako tristní. Církevní hierarchii, s níž mu bylo se potýkat a která buď nepřála, či dokonce kladla překážky jeho vstupu do řad římskokatolického kléru, otevřeně a bez servítků pranýřuje. Nemluvě o tom, že i zde narazil na „kulturu sekularismu a politické korektnosti – na obhajobu svěcení žen, zájmů homosexuálů a všech dalších módních ideologií“. On sám se přitom rozhodně hlásil k „subverzivní menšině“ (196), která se očividně ohlíží s nelibostí za „šikanou […] ze strany liberálních reformátorů… po Druhém vatikánském koncilu“ (172). Trvalo dlouhých deset let, než se mohl k ordinované službě vrátit, a to ještě nikoli v Anglii, nýbrž jihokarolínském Greenville, kde v mládí studoval.

Dvojí metr

Náboženství svého dětství a dospívání sice Longenecker na intelektuální i estetické rovině zdánlivě odmítl, nikdy na něm však nepřestal oceňovat jeho činorodou nezávislost a naprostou důvěru v Boží prozřetelnost. Právě v tomto milieu se ostatně poprvé rozhodl pro následování Krista, jakkoli jeho dětská víra musela ještě dozrát. Jím předkládaný obrázek venkovského života v mantinelech puritánských ctností působí veskrze idylicky. Otec a matka snad nebyli bez chyb, avšak autor jako by se je zdráhal bez obalu pojmenovat. Než aby (jak mu přece jen jednou uklouzne) „plytký evangelikalismus“ (66) svých rodičů a jejich přátel otevřeně kritizoval, natož odsoudil, raději se omezuje na náznaky (115) a jemnou ironii. I zásadní výhrady k Univerzitě Boba Jonese vyslovuje jaksi mimochodem (58). Vyniká to zvláště ve srovnání s tím, jak nemilosrdně účtuje se svým anglokatolickým obdobím (134–138). Nostalgická shovívavost stárnoucího vypravěče? Asi ano. Ale bude za tím i něco víc.

Zdá se mi, jako by Longenecker zůstal trvale zakotven v hodnotovém kontextu, z nějž se nadlouho fyzicky vzdálil. Jeho katolicismem proniká odpor proti ideologiím, jež dnes vládnou světem, a jedná se tudíž v podstatě o pokračování kontrakulturního stanoviska jeho předků – jistěže jinými, bohatšími a sofistikovanějšími prostředky. Ne náhodou v knize konstatuje: „Jejich praktické náboženství nebylo vůbec špatné a mám za to, že by se nám dnes náramně hodilo –, a tím myslím i katolíky“ (10). Naproti tomu anglikánství, jehož vábení svého času podlehl, představuje podle něj umělý konstrukt (135), který se točí jako korouhvička podle směru proměnlivých ideologických větrů doby (neboť ideologie, jak si povšiml nizozemský lingvista Teun Van Dijk, mají vždycky ti druzí, kdežto my máme „filozofii“ nebo „přesvědčení“). Snad se v příkrosti jeho soudu odráží i hořkost nezaměstnaného po odchodu z Anglické církve, jíž nelogicky vytýká, že svým rozhodnutím umožnit kněžství žen přivedla stovky duchovních na dlažbu, jako by jejich exodus podnítil výhradně nesouhlas s touto změnou a přestože jim někdejší zaměstnavatel velkoryse poskytl „kompenzační balíček“ (163).

A ještě jeden rozměr v sobě nese autorův přerod v římského katolíka: kniha jej podává jako cestu od kulturního parvenuovství k pokoře, od anglofilní exkluzivity k univerzálnímu všeobjetí, od údajně prázdného pozlátka ke kudrlinek zbavené Pravdě (168). Tato cesta by se dala s nadsázkou popsat až jako jakýsi interní „třídní boj“, jako odkládání kulturního kapitálu – byť do značné míry, pravda, toliko rétorické (srov. 167–168; 194–195) –, nebo aspoň jako jeho relativizace. Potřásaje hlavou nad svými někdejšími kulturními aspiracemi, které odbývá jako „snobství“, laje Longenecker anglické vyšší a střední třídě, jež ho nepřijala mezi sebe, a vypravuje, kterak se časem dopracoval náhledu, že „kýčovitá stránka katolické zbožnosti představuje známku její autenticity. […] Jde o univerzální náboženství – dost široké […], aby v něm bylo místo pro […] ty, kdo jsou postiženi dobrým vkusem, stejně jako pro ty, kdo žádný vkus nemají“ (108). Z citované formulace jasně vysvítá, který pól autor hodnotí příznivěji: vkus a kulturní nároky se stávají něčím, zač je nutno se ospravedlňovat. Ono „Tam a zase zpátky“ z názvu knihy odkazuje tedy vlastně, alespoň zčásti, také na nepředmětný návrat k vlastním kořenům – náboženským a třídním.

Longeneckerovo konstruování intelektuálních opor pro konverzi nezbytně obnáší také hodnocení mezikonfesních střetů minulosti. Počíná si při něm, tak jako, pohříchu, většina z nás, značně selektivně. Tudorovskou reformaci nahlíží jako „násilný kulturní otřes motivovaný hrabivostí, chtíčem a bojem o moc“ a Alžbětu I. jako „tyranku“, jejíž represivní aparát si nezadá s Gestapem (155). Stav Církve v předvečer reformace a metody Alžbětiných současníků z katolického tábora se mu nehodí do polemického krámu.

Svěcení žen?

Poslední kapkou, jež Longeneckera přiměla zamířit do Říma, bylo, jak řečeno, rozhodnutí Anglické církve umožnit svěcení žen do kněžského úřadu. Ačkoli se letmo dotýká i jiných ožehavých otázek, které otřásají současným křesťanstvem (kupříkladu problematiky nevhodně označované jako LGBTQ, o níž nemá kupodivu co říci ani z teologického, ani z prakticky pastoračního hlediska), kněžství žen ho pobuřuje zdaleka nejvíc. Snad že je vnímá jako typický výhonek ideologie „politické korektnosti“. Autorova schopnost vmyslet se do postoje druhé strany se v této oblasti místě rychle vyčerpává a vrchu nabývá prudká averze vůči „feminismu“ a jeho argumentům, formulovaná, navzdory drobným obezličkám (148), s nedůtklivým sarkasmem, jehož vystrašené misogynství bije do očí. Longenecker sice (nanejvýš nepřesvědčivě) opírá svůj závěr o Písmo („[…] Ježíš ustavil eucharistii s chlebem a vínem. Nemůžeme místo nich používat Pepsi Colu a brambůrky. […] Právě tak určil za své apoštoly muže, nikoli ženy“ [203n]), vposledku pro něj nicméně ženské kněžství není záležitostí argumentace, nýbrž autority: Řím promluvil, a diskuze tím končí (166, 204).

Bez celibátu

Jak se Dwight Longenecker, otec čtyř dětí, dívá na fenomén ženatých kněží? Léta čekání na vysvěcení se v jeho líčení jeví jako výsledek kombinace nepružné byrokracie a lidské neschopnosti s nevůlí liberálních hierarchů strachujících se přílivu konzervativních anglokatolíků do řad římskokatolického kléru. Zapůsobila snad i obava z asertivních a lidsky vyzrálejších osobností, které „nebudou […] pro pochybné a nekompetentní představitele hierarchie tak poddajné a manipulovatelné“ (207). Nemalou roli pak hrály i čistě materiální ohledy: finanční zajištění ženatých farářů s dětmi zkrátka někteří biskupové považují za příliš velké břemeno (173n, 204). Longenecker poslední jmenovanou okolnost nebagatelizuje, současně však vypočítává přednosti necelibátních duchovních, jak je poznal z autopsie. V ideálním případě by, kromě jiného, „ženatí kněží […] mohli v církvi sloužit jako zářný vzor manželského života ve službě Pánu“ (206).

Život z víry

Autorovi nejbližší vypozorovali, že svou vrozenou introverzi překonává za pomoci „masek“, včetně masky kněze (xiii; srov. 47, 94). On sám vzpomíná, jak hypnoticky na něj zapůsobilo setkání s magií divadla za středoškolských let; krátce zvažoval i kariéru profesionálního herce a snažil se prorazit jako scenárista. Ani jeho vyprávění smysl pro „teatrálno“ a potřebu potlesku nezapře: adresáta totiž nikdy neztrácí ze zřetele. Svižný, přímočarý, hojně dialogizovaný styl utkaný z relativně krátkých vět, kolokvialismů a aluzí na populární kulturu propůjčuje textu leckdy bezmála kontaktnost a živost orálního narativu. Místy snad působí až malinko nadbíhavě. Celkem vzato jde však o znamenité, pohlcující čtení, které informuje, dojímá a baví. A především inspiruje a povzbuzuje – k pilnému a bezpředsudečnému hledání plnokrevnějšího a hlavně ovšem subjektivně pravdivějšího křesťanství, k radikálnímu „životu z víry“, jenž se nebojí riskovat, poněvadž spoléhá na Boží milost a sytí se důvěrou, že Pán „se o vás postará, pokud uděláte, o co vás požádal“ (48). V tom, nikoli v roztrpčené haně anglikanismu a – tu více, tu méně opodstatněném – ideologickém sporu s „duchem Antikrista“, tkví přitažlivost a síla vlastního životopisu Dwighta Longeneckera.

https://info.dingir.cz/2024/04/z-evangelikala-katolikem-autobiografie-dwighta-longeneckera/