V den voleb, která asi ukáží na další lídry může být prospěšné zrcadlo, které tvoří další část knihy o českých elitách. V nějaké podobě to platí i směrem k církvi, animatorům i kněžím atd:

Charismatický styl vůdcovství

Již Weber si uvědomoval, jak nestabilní je charismatické vůdcovství, pokud vyplývá z charismatu smrtelné osoby.74 Proto musí být v tradičním či byrokratickém společenském řádu rutinizováno, aby změny byly doprovázeny zároveň stabilitou a dlouhou životností. Weberovi následovníci dokumentovali a analyzovali radikální společenské změny způsobené charismatickými osobnostmi. Obzvláště od 80. let 20. století se v oblasti organizačního chování a managementu studují vlivy charismatu jakožto prvku transformačního vůdcovství na společenskou inovativnost formálních organizací z důvodu jejich přežití. Výzkumníci začali zkoumat charakteristické rysy a chování charismatických vůdců, včetně jejich vlivu na okolí. Jelikož výsledky těchto vůdců byly mnohem lepší než u ostatních vůdců, s nadějí se očekávalo, že své charisma včlení (rutinizují) do řídicích procesů organizace.

V teorii charismatického vůdcovství následovníci připisují vůdcům výjimečné kvality. Charismatický vůdce je do jisté míry produktem svých následovníků, kteří jeho vizi považují za jedinečnou a způsob jejího dosahování za nekonvenční. Následovníci charismatického vůdce jsou emocionálně zaangažovaní na dosažení vize. Vůdce jim dodává pocit zvláštního poslání, umí reagovat na jejich potřeby a případně jim i přizpůsobí svůj vůdcovský styl. Charismatičtí vůdci jsou sebevědomí, dominantní, extrovertní a mají silné přesvědčení o tom, čemu věří, i o morální správnosti (House, 1999). Charismatičtí vůdci dokáží poskytovat inspiraci ke kolektivní akci a chovají se takovými způsoby, které ve výsledku působí jako modely pro následovníky. Conger a Kanungo (1987) a Conger (1989) rozvinuli model charismatického vůdcovství uvnitř organizací včetně škály pro jeho měření (Conger a Kanungo, 1994; Conger et al., 1997). V rámci jejich modelu je pozorované chování vůdce interpretováno následovníky jako vyjádření charismatu v tom smyslu, jak se v chování vůdce odráží participativní, na lidi a na úkoly orientovaný přístup. Následovníci se mohou vyjádřit k pěti hlavním dimenzím: strategická vize a její artikulace, míra osobního rizika, citlivost k okolnímu prostředí, citlivost k potřebám členů týmu a nekonvenčnost (Conger et al., 1997). Charismatičtí vůdci se od ostatních vůdců liší schopností formulovat a předávat inspirativní vizi. Jejich jednání a charakter budí dojem, že oni a jejich poslání jsou výjimečné. Vize charismatických vůdců jsou následovníky dobře chápány, neboť se dotýkají i je jich potřeb, zároveň však charismatičtí vůdci berou v úvahu i rozvojovou připravenost a podmínky spojené s environmentálním kontextem (Bryman, 1992; Conger a Kanungo, 1998; Gardner a Avolio, 1998; House a Shamir, 1993).

Novodobá neocharismatická teorie tvrdí, že výjimečně efektivní vůdci jsou vizionáři, kteří dokáží nabízet inovativní řešení závažných společenských problémů. Často jsou pro nekonformní až radikální změny. Ukazuje se, že tito vůdci jsou efektivnější v podmínkách společenských krizí, kdy prosazují významné společenské a organizační změny založené na obecnějších ideologických základech (Jacobsen a House, 1999). Neocharismatický přístup, který se řadí mezi nové teorie vůdcovství, zahrnuje jak teorii charismatického vůdcovství (House), tak teorii transformačního vůdcovství (Burns, Bass), teorii vizionářského vůdcovství (Kousnes a Posner, Bennis a Nanus) a teorii vůdcovství založenou na hodnotách (House). Psychologové i sociologové zabývající se neocharismatickou teorií se pokoušejí specifikovat strukturální podmínky a efekty rutinizace charismatu, zkoumají společenské podmínky, v nichž se charismatický vůdce objevuje.

Tzv. neoweberiánský přístup ke zkoumání charismatu se opírá o čtyři hlavní témata. Jednak se zabývá studiem každodenního charismatu projevujícího se v organizacích prostřednictvím mimořádných lidí, o nichž ale nepředpokládá, že by se stali bohatými a slavnými. Dalším tématem jsou vztahy jakožto interakční fenomén. Weber ukázal, že reakce následovníků je klíčovým testem charismatu a že jedinec nemůže být charismatickým vůdcem, pokud jeho výjimečné kvality nejsou následovníky vnímány. Charisma je tedy proces, který existuje pouze v sociálních vztazích, je produktem kvalit a činů jednotlivců a situačních faktorů, přičemž povaha situace je tím nejdůležitějším determinantem. Třetí téma neoweberiánského pří stupu k charismatu se týká podstaty poslání. Obsah poslání je klíčovým zdrojem, který drží následovníky pohromadě. Samozřejmě zde hraje roli i způsob, jakým vůdce formuluje a vyjadřuje toto poslání. Pro neoweberovské teoretiky jsou předmětem zájmu především poslání na úrovni lokální a mikro- spíše než makro-politiky. A čtvrtým tématem je institucionalizace charismatu, ve Weberově užším pojetí jeho rutinizace. Neoweberiánský přístup přichází s názorem, že je možné institucionalizovat původní charismatickou sílu bez ztráty její vitality a že charismatické procesy tak mohou být udrženy a prodlouženy (Jermier, 1993, s. 221-225).

Již zmiňovaná teorie vůdcovství „cesta - cíl" (path-goal theory of leadership), formulovaná Robertem Housem na začátku 70. let (House, 1971), vedla k formulaci teorie charismatického vůdcovství (House, 1977), podle níž lze psychologickou podstatu člověka vysvětlit prostřednictvím působení tří hlavních motivů: úspěch (achievement), vztah (affiliation) a moc (power). Tyto motivy jsou chápány jako nevědomé/podvědomé motivátory, které mohou být probuzeny určitou sadou stimulů relevantních pro každý z motivů. Podle House dokáží efektivní, charismatičtí vůdci probudit ve svých následovnících motivy, které jsou relevantní k úkolům řešeným následovníkem, čímž způsobí tzv. transformační efekt charismatického vůdcovství (House, 1996, s. 334). Housova teorie se soustřeďuje na vazbu mezi vůdcovským stylem, charakteristikami následovníků a situací. Vůdce může ovlivnit výkonnost, spokojenost a motivaci skupiny tím, že:

  • nabízí odměny za dosažení cíle,
  • objasňuje cesty k cíli,
  • odstraňuje překážky na cestě k cíli.

 

Důležitá je při tom atraktivita cílů, jasnost rolí a zvyšování autonomie následovníků. Housova reformulovaná teorie vůdcovství „cesta - cíl" z roku 1996 se nazývá tzv. teorií vůdcovství pracovních jednotek (work unit leadership). Specifikuje chování vůdce, které zvyšuje zmocnění a spokojenost podřízených a zároveň efektivitu pracovní jednotky i podřízených (House, 1996, s. 334-336). Na základě přibližně 50 empirických studií zaměřených na testování teorie vůdcovství založeného na hodnotách (value based leadership) se ukázalo, že chování vůdců založené na hodnotách významně ovlivňuje motivaci následovníků i výkon pracovních jednotek (Bass a Avolio, 1994; House a Shamir, 1993). Proto teorie vůdcovství zaměřeného na hodnoty je součástí reformulované teorie vůdcovství „cesta - cíl". Vůdce, jehož chování je založené na hodnotách, se totiž vyznačuje schopností artikulovat vize lepší budoucnosti pro následovníky, na kterou mají zároveň také deklarované a vůdcem uznané morální právo. Vůdci projevují vášeň pro vizi a jsou ochotni nést rizika a obětovat se v zájmu vize a kolektivu, demonstrují sebedůvěru, důvěru a vytrvalost v dosažení vize. Tito vůdci mají vůči výkonu svých následovníků vysoká očekávání, ale zároveň projevují důvěru v jejich schopnost přispět ke společnému úsilí a často je pozitivně hodnotí a zdůrazňují hodnoty, které jsou včleněny do kolektivní vize (House, 1996, s.343). Vůdcovství založené na hodnotách posiluje pocit vlastní efektivnosti u podřízených a přesvědčení o vhodnosti jejich jednání. Posiluje také kolektivní identifikaci a motivaci členů pracovní jednotky přispívat ke kolektivním cílům. Proto reformulovaná teorie může být vhodně označena jako teorie zmocnění pracovní jednotky. Vůči původní teorii „cesta - cíl" předpokládá, že chování vůdce je ospravedlnitelné pouze v té míře, v níž je uspokojujícím a zároveň pomocným nástrojem k dobrému výkonu podřízených (House, 1996, s. 347).

74 Weber kladl důraz na odlišování „skutečného či ryzího charismatu" od virtuálního

„pseudocharismatu"