Vůdcové s božskou inspirací

12. 5. 2010 17:29
Rubrika: cirkev a koncil

Vůdcové s božskou inspirací dle Thomase Carlyleho

 

Naopak zkoumání historie jakožto životopisů a příběhů velkých osobností zasvětil svou práci skotský historik Thomas Carlyle (1795-1881). Podle něj dějiny utvářeli hrdinové s vizí, vůdcové s božskou inspirací. Tzv. teorie velkého muže (Great Man Theory) představovala hlavní teorii vůdcovství ještě na počátku 20. století. Vychází z předpokladu, že jednotlivec se vůdcem již rodí a velcí vůdcové se objevují v dobách velké potřeby (např. v době války či revolučních převratů). Tato teorie je založena na pozorování životů lidí, kteří již velkými vůdci byli -jako např. ve vzdálenější minulosti Mojžíš, Ježíš, Mohammed a Buddha, v novodobější historii pak Eisenhower, Churchill, Mussolini, Hitler. Teorie „velkého muže" ukazuje na vůdce, kteří se od svých následovníků odlišují charismatem a velkou myšlenkou, vizí a cílem, které sdílejí s následovníky z mocenské pozice autority, a vedou následovníky k naplnění těchto vizí a cílů. V normativním pojetí je právě „velký muž" povolán k tomu, aby následovníkům ukazoval směr a pozvedal je k vyšším cílům i lepší morálce, aby v konečném důsledku život celé společnosti byl lepší. Totiž první a nejdůležitější charakteristikou, která odlišuje velké muže od následovníků, je hluboká a ryzí upřímnost, kterou vyzařují kolem sebe a s níž usilují o změny, o jejichž pravdivosti a potřebnosti jsou přesvědčeni.

Mezi velkými muži historie lze rozlišit šest hlavních typů hrdinů, které spojuje stejné poslání manifestovat ostatním „božskou myšlenku" a boží přítomnost (Rejai a Phillips, 2002, s. 66-67). První typ, hrdina jako božstvo (např. Odin ve skandinávské mytologii), se objevuje v dobách, v nichž následovníci přijímají vůdcovství v nadpřirozené rovině od svých bohů. V arabském světě se objevuje druhý typ, hrdina jako prorok - Mohamed jako bohem inspirovaný velký muž islámu. Dante a Shakespeare představují hrdiny ve smyslu básníků a objevují se v tzv. předvědeckém období, kdy již odeznívá čas božských a prorockých hrdinů. V období reformace se ale hrdi na prorok částečně vrací v podobě hrdiny jako kněze. Martin Luther a John Knox představují duchovní vůdce, kteří své následovníky moudře vedou správnou cestou života. Samuel Johnson a Jean-Jacques Rousseau jsou Carlylem popisováni jako hrdinové - mužové písma, jako nejdůležitější moderní osobnosti. Co tito mužové písma učí, to následovníci dělají. Posledním typem je hrdina jako král, který v sobě slučuje všech předchozích pět typů. Za příklad jsou uváděni Cromwell a Napoleon jako velcí muži „moderního revolucionismu". Vytvoření dokonalé vlády a nalezení nejlepšího muže do čela této vlády je hlavním úsilím politického chování. Následovníci si takového vůdce nevybírají, ani s ním nediskutují o společné vizi. Což znamená, že „velký muž"je díky svému dějinnému poslání nadřazen všem ostatním.

Frič, Pavol a kol.: Vůdcovství českých elit. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008, 296 stran, ISBN 978-80-247-2563-5.

 

 

 

 

Sdílet

Komentáře

Podiven To je hezké, otče, že nám přibližujete dílo Thomase Carlyleho (původně kalvinistu, posléze neznaboha a inspirátora fašismu).... ale - katolický komentář k jeho názorům by nebyl?

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio