rozhovor s Ceciliem de Lorou SM
o Latinské Americe a teologii osvobození

I. úvod - historický přehled teologie osvobození

Historické pozadí teologie osvobození tvoří společenská a ekonomická situace v Latinské Americe a reflexe tohoto vývoje křesťanskými teology. Ti mohli navázat na prorockou tradici misionářů z koloniálních dob, jako např. Bartolomé de Las Casas, Antonio de Montesinos, Antonio Vieira, kteří připravovali cestu pro evangelizační úsilí církve mezi domorodým obyvatelstvem, mestici, otroky a mezi chudým venkovským obyvatelstvem obecně.

V 50. a 60. létech minulého století se chopili moci v mnoha zemích Latinské Ameriky populistické režimy, jako např. Perónův v Argentině, Vargasův v Brazílii, či Cárdenasův v Mexiku. V tomto období dochází k rozvoji průmyslu a modernizaci převážně zemědělského hospodářství za pomoci tzv. rozvojových programů podporovaných vyspělými státy Evropy a Severní Ameriky. Z průmyslového rozvoje sice těžila především střední vrstva a část městského dělnictva, avšak velká část venkovského obyvatelstva se propadala do hlubší a hlubší bídy a byla stále více odsouvána na okraj. Tento vývoj dává vzniknout silným lidovým hnutím, která usilují o hluboké změny v socioekonomické struktuře svých zemí. Reakcí na tato hnutí byl nástup vojenských diktatur v zájmu "národní bezpečnosti", jíž dosahovaly represemi vůči politické opozici a všem veřejným demonstracím. Výjimkou byla socialistická revoluce na Kubě. Sociální situaci v Latinské Americe analyzovaly v 60. letech také alternativní sociologické studie a ukázaly, že Latinská Amerika netrpí nedostatečným rozvojem (underdevelopment), nýbrž útlakem. Jádro problému tkví podle nich v nespravedlivém systému - jednak v jednotlivých zemích (nedemokratické režimy), jednak ve vztazích mezi celou oblastí a "rozvinutým světem".

Tíživá realita latinskoamerické společnosti a její analýza a systematizace vyžadovaly pastorační a teologickou odpověď také od církve. Teologické myšlení této doby, tj. 60. let, je charakterizováno nadšením a tvůrčí silou, jež byly inspirovány II. vatikánským koncilem. Mohlo navázat na teologické bádání rozvíjející se těsně před koncilem jako např. sociální rozměr dogmatu Henri de Lubaca, teologie laikátu Yvese Congara nebo dílo M.-D. Chenua. Mezníkem vývoje latinskoamerické církve se stává druhá generální konference latinskoamerických biskupů, která se konala v roce 1968 v Medellínu. Již přípravné práce na tuto konferenci signalizovaly odborný potenciál, který se rodil na setkáních a v práci latinskoamerických teologů koncilní doby (Gustavo Gutiérrez, Segundo Galilea, Juan Luis Segundo, Lucio Gera, a na protestantské straně Emilio Castro, Julio de Santa Ana, Rubem Alves, José Míguez Bonino). Latinskoamerická církev, doposud v pastorační a teologické re- fl exi závislá na Evropě a postrádající doposud vlastní významnější teologickou produkci, začíná rozpracovávat svá témata teologického zkoumání a stanovovat priority své pastorace. Ústřední témata konference v Medellínu lze shrnout do tří bodů: 
1. chudí a spravedlnost;
2. způsob žití lásky k bližnímu a budování míru ve společnosti institucionalizovaného násilí a nespravedlnosti; 
3. jedinečné a božské poslání člověka a lidských dějin, politický rozměr v těchto dějinách.

V celocírkevním měřítku vyvolalo závěrečné prohlášení této konference rozporuplné reakce, neboť vstoupilo do oblasti teologii a církevní praxi doposud zapovězené nebo přinejmenším zanedbané: "... na mnoha místech Jižní Ameriky existuje nespravedlnost, na kterou je třeba pohlížet jako na institucionalizované násilí, protože stávající systém porušuje základní lidská práva. Tato situace volá po dalekosáhlých, odvážných, naléhavých a hlubokých změnách..."

Teologický vývoj v Latinské Americe 60. let získává tvar v přelomovém díle, které bylo uveřejněno v Limě v prosinci 1971: Gustavo Gutiérrez, Teología de la liberación. V tomto díle autor rozvíjí svou dřívější definici teologie jako kritické reflexe o praxi. Podniká zde několik zásadních kroků, v nichž vypracovává vlastní termíny teologie osvobození: chudí, osvobození, utopie apod. či zdůraznění časnosti teologie osvobození i teologické reflexe vůbec, tj. že mají svůj historický význam potud, pokud převládají společenské a církevní problémy, potřeby a specifika, jež stály u jejich zrodu.

K výše zmíněné skupině teologů se v 70. letech přidávají další spolupracovníci (Hugo Echegeray, Leonardo Boff, Clodovis Boff, Raúl Vidales, Ronaldo Muňoz, Pablo Richard, Jon Sobrino a další) a rozvíjejí mnohá další teologická témata. Zatímco teologie osvobození byla v první fázi prezentována jako "fundamentální teologie", která otevírá nové obzory a perspektivy a tím poskytuje nový pohled na celou teologii, je druhá fáze charakterizována úsilím dát konceptu osvobození doktrinální obsah. Nejvíce pozornosti se v této souvislosti věnuje spirituální teologii, christologii a ekleziologii. S pokročilým procesem teologické reflexe vzniká a začíná se ustalovat metodologický a formální aparát teologie osvobození a tím může tento teologický směr nejen komunikovat v rámci celé teologie, nýbrž i reagovat na pastorační podněty a nové skutečnosti politického a společenského vývoje.

Uchopení a prohloubení záměrů načrtnutých v "budovatelské" fázi umožnily následující události:
1. kongres, který se konal v El Escorialu, Španělsko, v červenci 1972 pod heslem "Křesťanská víra a transformace latinskoamerické společnosti";
2. první kongres latinskoamerických teologů, konaný v Mexico City v srpnu 1975;
3. setkání teologů obou Amerik konané v Detroitu v srpnu 1975; 
4. založení Ekumenické asoci ace teologů třetího světa na setkání v Dar es Salaamu v roce 1976;
5. třetí generální konference latinskoamerických biskupů, konaná v roce 1979 v Pueble, Mexico, zdůrazňuje ve svém závěrečném dokumentu osvobození a přednostní opci pro chudé.

Církevní magisterium sledovalo jako obvykle vývoj nových teologických směrů s velkou pozorností, avšak zasahovalo zřídka, a pokud se tak stalo, pak s největší opatrností a diskrétností. Některé myšlenky teologie osvobození se odráží v církevních dokumentech, jako např. Iustitia in mundo (1971) a především v apoštolské exhortaci Pavla VI. Evangelii Nuntiandi (čl. 25-39). Kongregace pro nauku víry vydala Instrukci o některých aspektech teologie osvobození (6. 8. 1984). Tento dokument představuje legitimizování jazyka a cíle teologie osvobození, zároveň však upozorňuje na nebezpečí nekritického přejímání marxistické metody a kritizuje některé její degenerované formy.


Aleš Vandrovec OSB