Profesor Zulehner, kněz a sociolog věnoval hodně pozornosti službě kněžím. Na základě průzkumy vytvořil čtyři zajímavé kněžské styly. Jak kněží vnímají svoji službu a co vše s tím je spojeno. 

Např. kapitola Kněžské zrcadlo se ptá na silné stránky a na schopnost nechat se inspirovat ostatními kněžími. Jeví se mi zajímavé, zda Zulehnerovy čtyři kapitoly lze nějak aplikovat na laiky, všeobecné kněžstvo. 

Naše moderní pedagogika je stále ještě specializována na zpracování slabin. Kdo je ve škole slabší v matematice, učí se ji tak dlouho, dokud není slabý i v jazycích. Chytřejší by - podle současných výzkumů - bylo rozpoznat silné stránky a ty rozvíjet.

Často je mi ten, kdo je jiný, nepříjemný. Jeho jinakost je ohrožující. My se dáváme dohromady se stejně smýšlejícími. A mohou začít boje. V církvi bojuje progresivní proud s konzervativním, iniciativní kruhy proti „Wir sind Kirche“, farní fandové proti duchovně nestálým. Stejné je to mezi kněžími. Pokrokoví vedoucí farnosti bojují proti kněžím-tradičním následovníkům Krista a naopak. S energií a radostně.

Šlo by to i jinak. To cizí, jiné, přece v sobě může obsahovat to, co mi chybí, nebo jinak řečeno - co v sobě mám i já, ale odštěpené, namísto aby to bylo integrované. Ten druhý se pak stává symbolem cizince ve mně. Ten druhý, cizí, se však může stát mým nejlepším pomocníkem při osobním rozvoji. Chci-li se vyvíjet, musím se učit od ostatních.

O to jde v následujícím kněžském zrcadle. Vypátráme vlastní silné stránky a povzbudíme k tomu, abychom se učili u ostatních „kněžských typů“.

 

Kněz – tradiční reprezentant Krista

 

Vidím své silné stránky

Chápu sám sebe jako kněze Kristova. On ustanovil kněžský úřad a skrze svěcení mě postavil do své služby. Kristu sloužím nerozděleným srdcem a vší silou; služba je mojí životní náplní. Je-li někde třeba kněze, jsem vždy k dispozici.

Moderní kultura má více slabin než předností. Proto se držím dál od toho, co je mi cizí a chráním před tím i církev okolo sebe. Větší otevřenost církve vůči bezbožnému světu vidím velmi skepticky a odmítám ji.

Druhý vatikánský koncil církev (během zavádění svých výsledků) příliš zesvětštil. Cítím se zodpovědný za to, že se duch doby nedotkne církevního řádu, rozdíly mezi kněžími a laiky a mezi jednotlivými konfesemi zůstanou zřetelné a celá nezfalšovaná pravda bude dále předávána.

Slavení Eucharistie a zvěstování jsou pro mne nejdůležitějšími činnostmi. Chtěl bych získat co možná nejvíce lidí, aby přijali Boží nabídku, a jsem přesvědčen o tom, že ústřední úkoly církve může převzít pouze kněz. Podíl laiků tu není platný.

Můj kněžský ideál dobře popisuje obraz Dobrého pastýře. Je pro mne důležité přivádět lidi k Bohu a ukazovat jim směr, aby nesešli na scestí. Jsem velmi zainteresován na tom, aby lidé měli více znalostí o víře, protože samotná zkušenost nestačí.

Jsem velmi loajální vůči církvi. Především bráním Svatého otce a chráním ho před kritickým napadáním i ze strany mých spolubratrů.

Pro můj kněžský život existují dobré řády, které mne nesou a kterých si cením – to platí pro můj duchovní život stejně jako pro můj celibát.

Kněz musí být vždy na veřejnosti rozpoznatelný. Z toho důvodu přikládám velkou důležitost kněžskému oděvu.

 

Učím se od ostatních

Jaké jsou dobré stránky moderní kultury? Ze kterých mám také já prospěch a rád jich využívám?

Co by církev byla bez laiků, bez všech těch angažovaných mužů a žen, kteří do ní vnášejí své charisma a povolání? Jak se mohu naučit vážit si všeobecného kněžství a konstruktivně s laiky spolupracovat?

Spoléhám se ve svém životě příliš na řády, které mi poskytují pocit bezpečí, a nepřicházejí přitom zkrátka svoboda a kreativita? Nepohnulo by mnou, kdybych ze svého života nevylučoval vše nepředvídatelné, živé a nespoutané? Co na rozmanitosti mne znepokojuje a ohrožuje? Co mne činí intolerantním?

Jak mohu při své loajalitě k církvi a papeži uvidět, připustit a odstraňovat i slabiny své církve?

Dějiny Boží s jeho lidem jsou dějinami spásy. Ježíš přišel v čase a žil v něm. Co na mém kněžském úřadu a na církvi podléhá času a tím i změnám? Jak se stavím k tomu, že církev má být „semper reformanda“, aby dostála svému úkolu v každé době a přiblížila lidem Boží poselství?

Mohu svoji spiritualitu formovat tak, aby mne vedla nejen k Bohu, ale s Bohem k lidem? Především k těm, kteří se svým životem potýkají? Jak najdu dobrou vyváženost mezi láskou k Bohu a k lidem?