Třetí ze čtyř typů nabízí další pohled na kněžský styl. Jak častý je u nás toť otázka. 

Prozíravý muž církve

Vidím své silné stránky

Povolání ke kněžské službě a kněžské svěcení pro mne mnoho znamená. Přitom je podružné, zda a jak se kněžský úřad vyvíjí, protože reprezentuji Krista, který ho ustanovil.

Druhý vatikánský koncil přinesl obraz církve, který s ohledem na budoucí perspektivy shledávám nosným. Co se přijetí jeho závěrů týče, bych si přál více konsekventnosti a intenzity, především ze strany Říma.

Jde-li o oficiální stanoviska církve, která osobně nesdílím, pak je nehájím a svůj postoj dávám jasně najevo.

Mám dobrý cit pro realitu a svoje ideály neideologizuji. Pragmatická řešení jsou mi milejší než hluboké reflexe. Můj základní postoj je postojem pluralitní tolerance.

Spolupráce s laiky si cením. Především v oblasti správy farnosti a financí by farní rada měla mít větší možnost do toho mluvit. Právo veta ve farní radě pro mě na základě bezproblémového dialogu není nutné.

Povolání musí být vykonáváno profesionálně. Za nezbytné považuji personální a organizační rozvoj církve. Do kompetencí vedení, umění rozhovoru, efektivní správy a týmového rozvoje musí být ještě zainvestováno. Církev se musí na veřejnosti prezentovat i ze své dobré strany.

Jako pro kněze je pro mě důležitý můj osobní život a volný čas. Chráním si svůj volný den a umím „žít a nechat žít“. To mi dává zdravý odstup a oproštěnost.

Farnost pro mne nemá žádné zvláštní postavení. Cítím se být spíše mužem církve než členem farnosti. To mi dává pocit svobody a nezávislosti.

 

Učím se od ostatních

Cítím v sobě dosud onu touhu z počátků mého povolání, oheň, který sice ještě doutná, ale k němuž již nepouštím čerstvý vítr evangelia? Co bych riskoval, kdybych se jím zase nechal povzbudit?

Nemám skon k velmi pravidelnému a přehlednému pracovnímu dni a nestal jsem se z toho důvodu určitým „církevním úředníkem“, který je sice věrným správcem, ale nic neutváří?

Znám situace, kdy se můj otevřený a tolerantní postoj zvrhává v lhostejnost? Co nebo koho tím nechávám vyšumět do prázdna?

Co by mne mohlo pohnout k tomu, abych více oceňoval sítě a farní uspořádání církve? Proč pro mne tak málo znamená, že moje kněžská služba je službou jednotě? Co bych se v tomto ohledu mohl naučit od pokrokového vedoucího farnosti?

Nejsem – především v případě konfliktu – ohrožen tím, že půjdu všem potížím z cesty a budu se držet stranou od bojů o kompetence a postoje a zvolím cestu lehčího odporu? Co bych mohl učinit pro to, abych byl více vidět, více riskoval a zřetelněji zastával své názory?

Nechybí mi někdy duchovní síly, abych vydržel napětí především mezi evangeliem a moderní kulturou života? Mám dostatek čerpacích stanic, které mohu čas od času využít?

 

Ze studie: 

Paul M. Zulehner, Anna Hennersperger: „Jdou bez umdlení“(Iz 40, 31)
Kněží v dnešní kultuře. Výsledky studie Kněží 2000© (Priester 2000©)