Tuto metodu, která staví zejména na skutečnosti mezilidských vztahů, také navrhl německý teolog Hermann Steinkamp, a do určité míry jde vlastně o konkretizaci nebo rozvinutí metody sociální pastorace. Steinkampovi vlastním způsobem se „jemná moc pastýřů“ snaží doplnit to, co chybělo sociální pastoraci. Sam Steinkamp ji pak považuje spíše za součást sociální pastorace, než za samostatnou metodu. Naše rozdělní sociální pastorace a jemné moci pastýřů se tak děje zejména kvůli přehlednosti problematiky.

Steinkamp vychází z myšlenek francouzského filosofa Michaela Foucaulta, který tematizoval tzv. „pastorální moc“. Ta se uskutečňuje jako tzv. individuální moc „pastýře“ (tj. Pastoračního pracovníka), která činí „člena stádce“ (tj. věřícího laika, resp. člověka, se kterým „pastýř“ pracuje) na „pastýři“ do určité míry závislým, což negativně postihuje vztahy mezi jednotlivými „členy stádce.“ Tato skutečnost se v pastorační praxi konkrétně odráží tak, že v osobě „pastýře“ je často kumulována role duchovního vůdce jednotlivců a role vůdce společenství (např. farnosti). Steinkamp se svou metodou snaží tuto skutečnost překonat. Jde mu o to, aby společenství křesťanů nevznikalo a nebylo určováno tím, že jeho jednotliví „členové“ mají vztah k „pastýři“, ale aby společenství stálo na vzájemných vztazích mezi „členy stádce“ a bylo těmto vztahy určováno.

Nicméně jakékoliv vedení, ať už na osobní rovině jako duchovní vedení, nebo na rovině kolektivní jako vedení společenství, v sobě obsahuje vztah. Tedy samo vedení obecně je určitou podobou vztahu. Steinkamp ale poukazuje na to, že tato – do značné míry stále platná – forma vedení v církvi, kdy jsou ony dvě různé role duchovního vůdce jednotlivců a vůdce společenství kumulovány v jedné osobě, není jediným způsobem vedení, který církev zná.

V klášterních komunitách nebo kněžských seminářích existovalo a existuje vedení pro forum externum a pro forum internum. Tedy vedení na oboru veřejném a na oboru svědomí, což je např. v seminářích zajištěno dvěma funkcemi, které nemůže zastávat jeden člověk: funkcí rektora pro forum externum a spirituála pro forum internum. V takovém křesťanském společenství, jako je např. farnost, jsou však tyto dvě role kumulovány v osobě faráře, který má být zároveň zpovědníkem a duchovním vůdcem jednotlivých farníků i vůdcem celého farního společenství.

Sám Steinkamp přiznává, že překonání této praxe je z mnoha důvodů utopie. Přesto – nebo právě proto – se ale pokouší načrtnout metodu, která by umožnila, aby se tato moc pastýřů stala jemnou, tedy aby byly překonány nešťastné důsledky, které kumulace obou vůdčích rolí v jedné osobě pro křesťanské společenství přináší.

To v důsledku znamená, že je role pastoračního pracovníka přeformulována. Dalo by se říci, že Steinkamp nenačrtává nějaké konkrétní metodologické kroky pastorační práce, ale spíše určité základní metodologické principy, dle kterých je třeba v pastorační práci postupovat.

1) První princip jemné moci pastýřů by šlo pro naše potřeby formulovat např. takto:

Pastorační práce spočívá v zodpovědnosti za vztahy ve společenství.

Tato skutečnost osvobozuje pastoračního pracovníka od představy, že musí být vždy a všem k dispozici. Společenství tak nevzniká jako „vedlejší produkt“ vztahů jednotlivců k „pastýři“. V logice Steinkampova uvažování totiž roli toho, kdo je ostatním k dispozici, naplňuje především samo společenství: Ti, kdo ho tvoří, si musí být vzájemně k dispozici. Pastorační pracovník je především odpovědný za to, aby tomu tak skutečně bylo.

2) Steinkamp dále říká, že vedení může znamenat (mj.) i zakládání vztahů. Podle něj jde vlastně o to, aby pastorační pracovník vyjádřil, pojmenoval nebo ukázal na vztahy, které sice existují, ale nikdo si je neuvědomuje. Tím, že tento nevyjádřený vztah pojmenuje, ukáže na něj, uvede tento vztah v život. Tzn., že svolá ty, kterých se týká, do nového společenství, resp.stávající společenství rozšíří. Druhý princip jemné moci pastýřů, který lze v tomto přehledu rámcově stanovit, může znít: Pastorační práce spočívá v ukazování na dosud neznámé vztahy.

Ačkoliv tedy pastorační pracovník na sobě nečiní nikoho závislým, je skrze jeho práci společenství rozšiřováno.

Takto chápaná „pastorální moc“ už není agresivní, ale jemná. Pastorační pracovník není podle Steinkampa „velký boss“, a pastorace potom není „one man show“, ale praxe církve.

Přehled metod pastorační práce, Michal Opatrný, str 25-26