P. Draguła: Z facebookového okna církve je vidět ty, kteří nejsou uvnitř a nepřijdou si popovídat.
"Fotka v ornátu by z Facebooku udělala kvaziliturgický prostor, což ne vždy umožňuje mnohotvárný jazyk moderních sociálních médií. Ano, vím, že to někomu může připadat pohoršující, ale snažím se být k dispozici i těm, kteří kněze v ornátu, rouchu nebo štolu hned tak nevyhledají. I takoví kněží tu jsou a odvádějí skvělou pastorační práci." - P. Andrzej Draguła píše ve své knize "Církev, kterou vyznávám. Mezi pohoršením a nadějí". Autor se obrací k člověku 21. století, k jeho očekáváním a touze po společenství věřících, jemuž "radost a naděje, smutek a chvění" současníků nejsou cizí. Neztrácí víru v to, že v Polsku jsou vlaštovky zvěstující jaro církve.
Přítomnost kněží na webu je dnes určitou přijatelnou formou veřejné přítomnosti a pastorační činnosti. Existují kněží na Facebooku, na Twitteru, na Tik-Toku - záleží na tom, komu jaká forma vyjadřování vyhovuje, což je také třeba vzít v úvahu, protože každé z těchto médií se řídí jinými zákonitostmi komunikace, jinou poetikou atd. Není možné zavést normy, které by vyžadovaly například předchozí schválení příspěvku. To je v rozporu s logikou sociálních médií. Ostatně, kdo by takové povolení uděloval? Ano, v sociálních médiích by měla existovat jakási netiketa, a to i s ohledem na působení církve, ale to je spíše věcí osobního pocitu, mediální zkušenosti než norem. Navíc epidemie "osvobodila" elektronická média. Není praktické kontrolovat například všechny kněze, kteří kážou homilie při mších vysílaných na Facebooku nebo YouTube. Nevím ani, zda je možné prosadit - jinak asi správný - příkaz odstranit z webu záznamy eucharistie. Ale - buďme také upřímní - jejich přítomnost je způsobena skutečnou "epidemií vysílání" mší, která podle mého názoru nebyla oprávněná. Přesvědčení, že každá farnost by měla mít "svou mši" na internetu, bylo také projevem určitého individualismu.
Je to příležitost k vnitřnímu dialogu uvnitř církve a k rozhovoru se světem? Podle mého názoru ano. Otec Pasierb napsal, že svoboda v církvi znamená také právo na kritiku. "Jen málo věcí je pro jednotlivce a společenství tak zlověstných jako nekritičnost. [...] Žádný společenský organismus nemůže dlouhodobě žít bez pravdy. Přirozeným důsledkem mlčení, neupřímnosti a lží musí být apatie a smrt. Vše se pak stává neautentickým, a co je horší, nelze uvést do pohybu žádné síly k obnově". To, co dnes skutečně pálí, "je neupřímnost, pokrytectví, licoměrnost, triumfalismus, fasáda, lak". A také: "Buďme jednou upřímní: kdo má mluvit o slabosti Církve, když ne katolíci? [...] protože košile je blíž k tělu, protože diagnóza bude přesnější a možnost terapie větší, protože na vlastním dvorku máte přece jen širší možnosti působení".
Požadavek formulovaný před padesáti lety se stále nedaří naplnit. Přiznejme si, že v církvi máme nebezpečnou tendenci ztotožňovat veškerou kritiku s bojem proti církvi a nenávistí ke křesťanství. Aby nebylo pochyb, boje proti církvi a nenávisti ke křesťanství je také dost. A už vůbec nejsem přesvědčen, že jakýkoli kritický materiál o církvi je z lásky k církvi a pro její dobro. Nebuďme naivní. Nepřátelství může být maskováno i zdánlivou starostí o něčí blaho, případně může být toto blaho zneužito k vlastním cílům. Musíme si však přiznat, že - pokud jde o problém pedofilie v církvi a způsob jeho řešení - teprve vnější, často zjednodušená a možná někdy i lživá kritika spustila vnitřní kritické mechanismy, které, jak dobře víme, ještě zdaleka nejsou dokonalé. Domnívám se, že otec Pasierb má pravdu. Poznání zevnitř nabízí možnost vidět a pochopit mechanismy, které mimo církev nefungují. A to skutečně představuje příležitost pro dobrou terapii.
Kritika v církvi však není snadná věc. Její podstatou je rozlišování v Duchu svatém. De Lubac, můj druhý průvodce církví, napsal, že kritika "je cennější než naivní samolibost, která nepřipouští žádnou reformu a žádnou spásnou změnu! Oč méně nebezpečná je než euforie, která pomalu upadá do svých bludů, nebo tvrdošíjné přesvědčení, že ošetřováním trosek lze vše zachovat neporušené". Zároveň však tentýž de Lubac varoval před církevní neurastenií, která způsobuje, že "pro ty, kdo jsou jí postiženi, se vše stává důvodem k zatemnění". "V takové situaci začíná duchovní život slábnout a výsledkem je, že člověk už nevidí věci v jejich pravém světle. Považujeme se za vnímavé a přestáváme rozpoznávat to podstatné. Už neumíme rozeznat čerstvě klíčící myšlenky Ducha, někdy přímo vedle nás, vždy podobné jemu samému a vždy nové. Posuzování Ducha víry je náchylné k mnoha omylům. Znechucení může prostupovat tisíce cest. To, co by mohlo s chutí přinášet ovoce, jen ochromuje. Víra může zůstat upřímná, ale stojí na pohyblivých píscích. Církev začíná být nahlížena jakoby zvenčí a posuzována. Modlitební stížnost se mění ve zcela lidskou stížnost". Katolická kritika musí najít správnou cestu mezi Skyllou ospalé samolibosti a Charybdou církevní neurastenie, jakéhosi vnitřního dýchání, které může vést k apostazi.
Pravděpodobně není třeba uvádět jména, prostředí nebo citovat tituly; pozorný pozorovatel církevního života v Polsku všechny tři strategie rozpozná. Jsou přítomny i v sociálních médiích, mají své představitele a výrazné profily.
Sociální média jsou také fórem pro komplexní rozhovor se světem. Asi už není třeba nikomu vysvětlovat, že umožňují kontakt, který by v reálném světě nebyl možný. A nejde jen o překonávání vzdálenosti, ale také o anonymitu, větší bezprostřednost, absenci formálních omezení atd. Vím to dobře, protože nebýt Facebooku, s mnoha lidmi bych se nesetkal, neseznámil a nekomunikoval, a jsou mezi nimi věřící, nevěřící, vyhlášené nepřátele církve, lhostejní kolemjdoucí i horlivci. V době, kdy někteří deklarovaní nevěřící podezírají nás katolíky, že věříme v Boha jako ve starce s dlouhým plnovousem sedícího na obláčku, může být internet skvělým místem pro evangelizaci, která nespoléhá na jednostranné předávání kérygmatu, ale na mnohostranný rozhovor.
Otec Pasierb se ptal, "jaký obraz církve jsme si sami vytvořili, který často předáváme druhým". Upozornil, že křesťanství by nemělo být "nudnou rutinou, tupou šablonou, vymývající mozek ve vlažné svěcené vodě". Internet, a zejména sociální sítě, jsou dobrým místem, kde lze o křesťanství mluvit jiným jazykem: "dynamizovat mysl a srdce, osvěžit pohled na svět, rozšířit představivost a prohloubit vnímavost o nové dimenze". A právě zde přichází na řadu otázka o kolárku. Chápu, že má definovat identitu vlastníka profilu. Ale na Facebooku existují dvě konverzační strategie: oficiální a neoficiální. Ta první vyžaduje kolárek, aby tazatel věděl, s kým mluví, že kontaktuje představitele církve. V pastoračním rozhovoru je to samozřejmé. Při druhé strategii - neoficiální - může někdy kolárek překážet. Proč? Protože jednoznačně upozaďuje partnera rozhovoru. Někdy ho staví do protipólu. Protože už několik let bydlím v paneláku, uvědomuji si, že "vystoupení" z oficiální pozice by vytvořilo bariéru mezi mnou a přinejmenším některými sousedy. Proto jsem pro ně nejprve sousedem a malými krůčky buduji důvěru: ne ve mne jako v představitele instituce "v kolárku", ale ve mne jako v člověka. Teprve na tom stavím kněžství. Facebook umožňuje podobnou strategii. Každý, kdo vidí fotky na profilu a přečte si popis, ví, kdo jsem, ale moje fotka v ornátu by z Facebooku udělala kvazi-liturgický prostor, který ne vždy umožňuje tento mnohotvárný jazyk moderních sociálních médií. Ano, vím, že to někomu může připadat pohoršující, ale snažím se tam být i pro ty, kteří hned nehledají kněze v ornátu, rouchu nebo se štólou. I takoví kněží tu jsou a odvádějí skvělou pastorační práci. Lépe se cítím u dveří kostela, jeho facebookového otevřeného okna, protože odtud je vidět na ty, kteří nejsou uvnitř a kteří si nepřijdou popovídat.
Autor: P. Andrzej Draguła
Církev, ve kterou věřím
P. Andrzej Draguła
Původní, zásadní a podnětné texty o církvi
Být s Církví v době, kdy prožívá chvíle svého lesku, svého "zlatého věku", není těžké. Co se stává výzvou, jsou okamžiky, kdy prochází "nocí"; období, kdy se...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.