Už dlouho se odhodlávám k tomu, abych dal dohromady pár zkušenosti z pastorace v Severních Čechách. Tu a tam jsem něco málo napsal na blogu nebo řekl v některých rozhovorech. Hledal jsem formu, která by byla pro čtenáře srozumitelná a alespoň trocha čtivá. Nakonec zvítězila inspirace G.Bernanose. Je určitě mnoho inspirací a jedna možná časem uzří světlo světa díky humoristovi v dominikánském hábitu a dosti pravděpodobně se bude jmenovat Jistě pane biskupe (inspirace britským seriálem Jistě pane ministře, Jistě pane premiére).

V nadpisu jsem několikrát použil slovo skoro, protože to bude pokus o deník a protože nejsem farář ale administrátor (zdánlivě maličký rozdíl, ale biskup vás může kdykoliv přeložit i když slíbí cokoliv) a protože městečko Kryry má 2 000 obyvatel a rychlíkovou zastávku a přesto se tu žije jako na venkově.

Předpokládám, že Deník venkovského faráře není neznámý pro členy komunitního webu signaly.cz. Je velkým svědectvím o těžkostech i radostech (těch bylo méně) faráře na chudem francouzském venkově. Nedávno běžel v televizi. Je to těžká četba a film též nenechá posluchače v klidu.

„Nikoliv, neztratil jsem víru! Rčení ,ztratit víru´ - tak, jako se ztrácí peněženka nebo svazek klíčů – se mi ostatně vždycky zdálo trochu pošetilé… Víra se neztrácí, přestane prostě utvářet život, toť všecko.“

Dosti drsný popis farářova nitra by asi málokterý farář řekl nahlas na kazatelně. Tam se spíše snaží povzbudit své posluchače. Když je mladý a je ve farnosti živější je to snadné. Když zestárne a dostane se např. do sudetské venkovské farnosti je to těžší a už více ví, jak je velký rozdíl mezi realitou a hezkými hesly a oficiálními projevy o kněžské službě. Často vidí jak nefunguje kněžská solidarita (kromě vyjimek - čest jim), a diecézní solidarita (silnější pomáhá slabším - např. farnosti v okresních městech farnostem na venkově, kde třeba nemají ani varhaníka) a jak se vzpomíná na 19.století a způsoby řízení a protekcionismu atd.

Není náhodou, že novináři ať již sekulárních nebo církevních medii mají nejčastěji zájem o nově nastupující faráře do farnosti. To je přece ono novinářské news, co zajímá čtenáře. Potom už zájem opadá, pokud farář výrazně nevybočí z běžného farářského provozu nebo nevyrobí skandál např. uvedením farnosti do bankrotu. Dále bývá zájem o skupinu farářů, kteří statečně obstáli ve své kněžské službě a přežili různé bouře. Ti také občas překvapují odvahou, s kterou mluví o svém životě. Už se totiž nemusí tolik bát o svoji kariéru.

Závěrem se dá říci, že není mnoho kněžských deníků, protože to může uškodit kariéře a když už je člověk moc starý tak už si toho tolik nepamatuje a nebo nechce pamatovat (Ptával jsem se některých kněží, jak přežili těžké časy normalizace. Nechtěli o tom mluvit. Když nahlížím do archivů už se tolik nedivím. Např. v roce 1950 přinutili komunisti většinu farářů na Podbořansku, aby utvořili ROH a napsali předsedovi vlády jak budou budovat socialismus a mír a bojovat proti zrádným kapitalistům atd.)

Tolik tedy úvodem. Pokud mi nebude zakázáno psát, tak jak se tomu poslední dobou děje stále častěji na Slovensku a v Polsku brzy se objeví další díl.