Záchrana kostelů jako stres nebo pastorační šance

(při psaní u tohoto tématu těžkne mysl i ruka - neskutečně frustrující téma severočeského pohraničí - nejen)

Mostecký farní obvod tvořila polovina okresu a kostelů tu bylo vcelku pomálu, protože hledání socialistického ráje dalo přesnost těžbě uhlí před úctou ke krajině a jejím památkám. Někteří předchůdcové byli stateční záchranci kostelů a tak jsem měl vcelku štěstí na solidní stav kostelů.

Jeden z předchůdců získal prodejem pozemků několik milionů, které vrhl do rekonstrukce kostela a restaurování soch atd. Když jsem přebíral farnost, musel jsem začít řešit situaci s dotací, která byla špatně proinvestována. Místo toho, aby se zavěsily okapy atd, tak se nakoupil materiál a bylo řečeno, že nejsou peníze, což až tak pravda nebyla. Nakonec to dopadlo tak, že se musela dotace vrátit a měl jsem štěstí, že nebyla pokuta.

Dalším smutným příběhem byla kontrola finačního úřadu, která překvapivě požadala podrobně rozepsanou fakturu, stavební deník atd. Náš milý stavební technik, člověk to hodný a zbožný se při své práci takovými věcmi tolik nezdržoval a tak postupně vylovil vše potřebně. A jelikož se na faktuře nanašel důkaz o impregnaci tak hrozilo, že dotace se bude muset vrátit. Nakonec to dobře dopadlo a objevily se fotografie, které ilustrovaly provedenou impregnaci. To už jsem rostl a začal jsem se ptát, jak vlastně taková dotace, investice a stavební dozor mají pravidla. A poněkolikáté ve svém životě jsem se potkal s podivnou směsí zbožností, obětavosti a nekompetence.

Vrcholem bylo, když jeden člověk investici sehnal ve spolupráci s vlastníkem památky, investici prováděl a investici kontroloval. To by ani anděl neustál. Když jsme začali s ekonomickou radou dotaci kontrolovat a ptát se na některé položky rozpočtu, začal náš milý křesťan kumulující všechny fáze investice krčit nos a horko těžko vysvětlovat svůj přístup.

Jednou z posledních mosteckých zkušeností byla spolupráce s Rotary Klubem v Mostě. Po zemřelém sousedovi jsem "zdělil" další dva kostely. Jeden z nich pozdně románský sv. Jakuba přitáhl pozornost klubu, vzniklo občanské sdružení a postupně se daly věci do pohybu. Výsledným efektem byla záchrana dlažby, obnova vchodu, portálu atd. Na jaře jsme se začali setkávat u příležitosti mez. dne památek, v léte na sv.Jakuba, na podzim a v zimě. Kostel také dostal více propagace a tak nejstarší památka začala žít svým životem a já udělal zkušenost, že záchrana kostela může být pastorační šancí a že toto krásné místo může být setkáním a dialogem lidí dobré vůle.

Pak přišel krásný rok v Ústí nad Labem bez starostí tohoto typu, abych dostal knokaut v podobě kryrského farního obvodu s kostely a farami v tragickém stavu. O tom až zase někdy jindy, až rozdýchám tuto misi, která lidsky viděno nemá smysl. Duchovně snad nějaký smysl objevím a možná to dopadne jak v jednom příběhu barokní příručky zbožnosti a mystiky do Rodrigueze.

Když jednou mnich dostal od představeného rozkaz, aby šel do pouště a chytil lva tak tedy šel, lva chytil a přivedl k představenému a lev nakonec představeného sežral.